Rádi bychom sdíleli silný příběh Verunky ♥…
…slovy maminky Andrey:
Těžko se na vše zpětně vzpomíná, ale vím, že náš příběh může pomoci hodně maminkám, které nevědí kudy kam a možná slyšely od lékařů závěry jako já.
Takže, dovolte mi vyprávět příběh o mé dceři, Verunce Hofmannové, které nedávno byly dva roky.
Náš příběh začal druhým screeningem v těhotenství, kde nám sdělili, že dceřina diagnóza je Atresie plicnice s defektem komorového septa. Jediné, co jsem tenkrát vnímala bylo, že jsou lékaři vadu schopni operovat, ale další průběh zaleží na tom, jak vše tělo Verunky přijme. Po porodu Verunku bezodkladně odeslali na první katetrizaci (ze čtyř). Bylo mi řečeno, že vadu ještě není potřeba akutně operovat, protože má Verunka naštěstí dobře zásobené plíce kolaterálami.
Bohužel se však na počátku září čtyři z osmi kolaterál zúžily a poté následoval první bolestivý telefonát z Dětského kardiocentra v Motole – tento stav je na hranici proveditelnosti operace a pro Verunku to vypadá špatně. Avšak Verunka se držela a na svůj stav si vedla dobře. Ani po dalším plánovaném vyšetření však lékaři nevěděli, co s tím. Pozitivní bylo, že se jí zbylé kolaterály již nezužovaly. Ve všech ordinacích jsem jen slýchala „Ach jo, to je ta malá Hofmannová…“ , nikdy nezaznělo nic pozitivního. Mnohokrát jsem se zhroutila, obzvláště po tom, když se jí asi před rokem snížily saturace na 50 % a zavolali si nás do Motola. Tam mi sdělili, že se stav nevyvíjí uspokojivě, a že máme počítat s nejhorším. Navrhli nám, že udělají za půl roku další katetrizaci, pokud do té doby Verunka zvládne se svou vadou žít. Měli jsme jen čekat. Zároveň mě odkázali na paliativní péči tj. pomoc pro umírající. Odmítla jsem. Nemohla jsem to přijmout. Začala jsem jezdit s Verunkou k léčiteli, který pomohl neskutečně i mě. Saturace se Verunce o dost zvýšily, k cca 70 %. Malá si vybojovala další čas. Dělala pokroky, začala chodit, a to vše bez pomoci jiných. Po nějaké době přišlo další vyšetření v Dětském kardiocentru v Motole, kde lékaři dostali nápad, jak by se dalo Verunce pomoci.
Velká operace proběhla 18.12.2023. Měla jsem obrovský strach, jak to dopadne, a i proto, že jsem věděla, že to je pro pana doktora jedna z nejtěžších operací, kterou do této chvíle provedl. Po deseti hodinách čekaní přišel lékař s úžasnou zprávou, že vše dokázal spravit celé! Život jako by se vrátil po dvou letech i do mě. Bolelo to vidět Verunku ležet na JIP týdny jako bez života. Nemohla jsem s ní být stále, ale věděla jsem, že to čekaní stojí za to. A také, že náš původně beznadějný případ nakonec takový vůbec není. Píši tento příběh jako naději pro ostatní. Doufám, že má slova si najdou toho, kdo je na tom podobně, aby viděl, že naděje umírá poslední.
Dnes jsme šťastni doma a Verunka se zlepšila o sto procent.
Přeji každému dalšímu stejně krásný konec (pokračování). Andrea Hofmannová