Už mockrát jsem četla, o tom, jak má dbát nastávající maminka na své instinkty. Když jsem byla těhotná, nic takového mě nenapadlo, ani o tom přemýšlet. Myslela jsem si, že když jsem zvládla první trimestr, triple testy a ultrazvuk, že musí být miminko v pořádku. Asi jsem byla hloupá a nezkušená, teď už vím, jak je důležité poslouchat sama sebe. Udělala jsem spoustu chyb jako těhulka nebo jako maminka, zkouším si rekapitulovat všechno, co jsme v jednom roce zažili. Zpočátku jsem si myslela, že dva měsíce v porodnici byly ty nejhorší, co jsme s manželem za těch našich 9 společných let zažili. Ještě než měla Terezka před operací, tak mi paní doktorka říkala, ať se šetříme, že nás toho ještě čeká hodně, že tenhle stres po kapkách je nejhorší. Mockrát jsem si na její slova vzpomněla, když mi bylo nejhůř, že měla pravdu asi víc, než tušila.

Terezka se narodila z druhého těhotenství, první bylo ukončeno potratem okolo 10.tt. Termín byl stanoven na duben, 6 týdnů před termínem mi však odešla hlenová zátka, proto jsme odjeli ihned do porodnice. Na podrobném UTZ nám bylo řečeno, že miminko bude mít několik VV, mimo jiné rozštěp tvrdého a měkkého patra  a  VV srdce, přesnou diagnózu stanovili druhý den na fetálním ECHU v Motole. Pro udržení těhotensví provedeni amniodrenáž (předčasné kontrakce způsoboval polyhydramnion, nadbytek plodové vody, prý se objevuje při VV), došlo však k zesílení kontarcí a následně k porodu. 2. 3. 2007 se Terezka narodila s vážnou srdeční vadou, Fallotovou tetralogií, pomaleji se jí vyvíjely plíce, takže když přišla navíc na svět o 6 týdnů dříve, byl to pro ni velký handicap. Při narození jí dávali šanci na přežití 30%, první tři dny byla napojena na plicní ventilaci, dostala plazmu, antibiotika, potýkala se s dýchacími problémz. Po 10 dnech ji převezli na kontrolu do Motola a byla stanovena diagnóza Fallotova tetralogie s dominující valvární stenosou a subvalvárním prstencem .Lékaři doporučili vyčkat a radikální operaci provést nejdříve při hmotnosti okolo 4 kg. Ale přes to všechno nás po 2 dlouhých měsících propustili. Odešli jsme domů jen na propustku, když to budeme zvládat dobře, tak nás propustí. Vypadalo to dobře, tak jsme byli domluveni, že se tam 16. 5. stavíme pro propouštěcí zprávu.

Když jsme se vrátili domů, Terezka byla hodně unavená a jen spala. Jídlo nám vyzvracela a zase spala, když nespala, tak byla neklidná. Když to tak pokračovalo do dalšího dne, zavolali jsme do porodnice, že se nám to nezdá. Lékař nám doporučil, ať ji vezmeme k nim. Přes noc si ji tam pro jistotu nechali a řekli nám, ať přijdeme ráno. V noci jsme tam volali, Terezka špatně jedla, tak jí dali znovu sondičku na bříško. Druhý den ráno jsme tam jeli a zrovna jsme potkali lékaře. Vysvětlil nám, že se po půlnoci stav zhoršil, tak ji vzali na kontrolu do Kardiocentra v Motole.

Už při narození nám říkali, že se Terezce neuzavřela v srdíčku dučej, dokud se prý neuzavře, nebude operace nutná. Ale teď se tak stalo a její zhoršený stav s tím souvisel. Doktor nám navrhl, že si ji nechají v porodnici a až bude stanoven termín operace, převezou ji rovnou do Motola. Tak uplynul týden, 21. 5. odpoledne nám zavolali, že je stanoven termín operace na zítra, 22. 5. 2007. Tak jsme se sbalili a čekali na sanitku. Nechtěli nás tam vzít s ní, měli pro ni malý přepravní box, kde ji na cestu připoutali. Když jsem ji viděla, jak tam leží, bylo mi do breku. Nemohla jsem být s ní, ale museli jsme se do nemocnice dopravit autem. Nikdo nechápal, proč tak brečím, ale mně bylo tenkrát nějak divně, nemohla jsem si to sama vysvětlit, vždyť jí ta operace pomůže a bude na tom lépe. Teď si říkám, že jsem asi tušila, jak to všechno dopadne, že skončila lepší část jejího kratičkého života.

Při první operaci vážila Terezka pouhých 2700g. Operace se podařila, ale po 3 dnech, kdy byla již odpojena od plicní ventilace, se stav zhoršil a musela být znova zaintubována. Poté byla převezena na JIRP Ke Karlovu, protože se stav nelepšil a Terezka dostala infekci. Při pobytu v nemocnici Ke Karlovu dostala spasmatický záchvat, kde se jí zúžily průdušky a nemohla vůbec dýchat, její stav se horšil a pohled na ní byl tak strašně smutný. Bojovala jsem s tím, ale chodila jsem pravidelně na návštěvy, pomáhala sestřičkám omývat jí i přes všechny hadičky a přístroje, na které byla napojena.

V půlce června ji znovu převáží na JIP do Motola před další plánovanou operací. V noci se ale její stav zhoršil, dostala horečku a operaci museli odložit. Terezku znova zaintubovali, protože špatně dýchala. Poté to byla jak na houpačce, jeden den byla odpojená, byla veselá, dokonce si jí i sestřičky vyndaly z postýlky, další den na tom byla o mnoho hůř, než předtím.

V červenci nastává mírné zlepšení, cestujeme mezi pediatrií a kardiem, bojujeme s jídlem, sondou, sestrami na pediatrii a sami se sebou. Operaci odložili, protože její stav to dovoluje a potřebuje přibrat.

17. 7. ale nastává obrat k horšímu. Terezku převáží na ARO v Motole, kde jí musí opět zaintubovat.  Stav je velice proměnlivý. Nakonec je na 31. 8. naplánována operace srdíčka. Strašně se bojím a zároveň si slibuji, že se stav už konečně zlepší. Po tolika měsících v nemocnici se těším, že si budu moct odnést Terezku za chvíli domů. Netušili jsme, jak brzo vše skončí.

Operace se podařila, Terinka měla poprvé v životě hodnoty saturace okolo 100. Vše vypadalo velice dobře. Ale po pár dnech se stav radikálně zhoršil. Terezka dostala infekci, která jí postupně zasáhla celý organismus. Byla převezena na ARO, kde byla napojená na plicní ventilaci, dostávala silná antibiotika a lékaři se snažili o nemožné.

A takto probíhaly poslední dny Terezky:

Dnes je 22. 10. 2007, čas letí a je to právě pět měsíců, co máme Terezku v nemocnici. Její stav se stále mění, chvíli je lépe a pak zase o to víc hůře. Občas si už připadám jako zdravotní sestra - žákyňka, nikdy bych si nemyslela, že se budu muset tohle všechno naučit.

22. 10. - Dostaly jsme hroznou sestru, ještě nikdy u Terezky nebyla. Položila ji na levý bok, který nesnáší. Tak se chudinka převaluje, ale nedaří se jí přetočit. Protože vím, že to sestry nemají rády, když se s dětmi manipuluje, nemůžu sama dělat nic. Snažím se jí to říct, že se jí to nelíbí, ale má to v předpisech, že ji má polohovat. Za hodinu už jí vylétne teplota, teprve potom ji obrací. Prosím ji, jestli na mě nemůže počkat s koupáním jako ostatní sestry, ale prý koupe ráno, když má méně práce. Ale přitom ji omývám sama. Přemýšlím o tom, že požádám lékaře, aby mohla ležet na boku, který se jí líbí. Bavím se s doktorem, proč Terka nevydržela sama dýchat, a přizná se mi, že to sám nečekal, prý měla ideální podmínky.

23. 10. - Zase stejná sestra, ale alespoň už Terku přede mnou nepolohuje na levou stranu. Mluvím s kamarádkou a ta mi řekne, jak můžou takhle trápit maminku malé holčičky, pro kterou je tohle koupání jedinou příležitostí starat se o ni a dělat tak věc, která je jiným maminkám samozřejmá.

24. 10. - Dnes máme zase jinou sestru, koupu si a přebaluji sama, některé sestře prostě nevadí čekat do odpoledne. Terince se znovu zvyšuje teplota, zítra ji čeká sono hlavičky. Sestřičku napadlo, že jí dáme košilku, aby nebyla naháček. Je krásná, holčička moje, ale trošku mi v té košilce připomněla andílka.

25. 10. - Terezka má zase teploty, přes 39 stupňů. Ptám se na výsledky. Až jí bude lépe, prý ji čeká CT hlavičky. Potřebují zkontrolovat, jak se vyvíjí mozek, prý by se v tomto stavu měnil i ten můj, přebytek kyslíku mu nedělá dobře. Po celou dobu mám pocit, že si doktor myslí, že už nemá naději. Strašně se bojím, aby se mě nechtěli zeptat, jestli má ještě takový život pro Terezku cenu. Když jsme se bavili, měla jsem taky pocit, že by to mělo skončit, ale doma se hrozně stydím za to, že mě to vůbec napadlo. Připadá mi, že už umím jen brečet, nemůžu ani usnout, jak je mi špatně.

26. 10. - Ráno mám pocit, že do nemocnice nedojedu, co se zase dozvím. Teplota je mírně zvýšená, ale začínají problémy s čůráním, musejí jí dát zase cévku. Začíná být nateklá, je vidět, že jí špatně pracují ledviny. Z kultivací je zřejmé, že má zase infekci.

27. 10. - Terezku stále tlumí léky, jsem ráda, že může spát a nic nevnímá. Dřív mě mrzelo, že jí dávají léky na uklidnění, teď je mi to jedno, jen když se netrápí.

28.10. - Teplota zase přes 39, domlouvám se sestřičkou, jestli jí nemůže dát studený obklad. Nepomáhá to, snad jí pomůžou léky. Věřím, že se z toho zase dostane. Jen spinká a nic nevnímá.

29. 10. - Ráno mám na mobilu 3 zmeškané hovory, skryté číslo. Ještě si říkám, kdo tak brzy po ránu volal. Dopoledne nám přišel telegram, otevírám ho a čtu: "Vaše dcera včera zemřela na dětském ARO v 23,34 hod." Stále nechápu, že je konec, tohle musí být jen zlý sen a já se z něj probudím. V nemocnici nám řekli, že zemřela pravděpodobně na selhání srdce v důsledku infekce. Prý bojovala dlouho a stále věřili, že nad infekcí zvítězí. Ve čtvrtek mi připadalo, že to chce lékař vzdát, ale on jí prý stále věřil. Když odcházíme, jen mě napadne, že už na tohle místo nechci nikdy v životě vkročit. Je to víc jak 5 měsíců a stále tomu nevěřím, že ji nikdy neuvidím a nepovím jí to, jak jsme ji měli rádi. Trápili se kvůli ní a i přes všechno doufali, že si ji přineseme přece jen jednou domů. Mockrát jsme zapochybovali, ale věřili do poslední chvíle, pořád tam byla jiskřička něděje. Chtěla bych vrátit čas a věnovat se jí mnohem více. Pořád jsem si říkala, že budeme mít na sebe spousty času, nikdo mě nepřipravil na to, že by se z nemocnice nemusela vrátit. Občas mi připadá, že to byl všechno jen zlý sen a já jsem stále těhotná a spokojená. Snad stokrát jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby mi na Terezky problémy přišli dříve, zda by se nepodařilo těhotenství udržet, nechat vyvinout lépe plíce a tím znásobit její šance na přežití… Kdyby přišla operace později nebo naopak dříve… Jestli ale něco vím určitě, tak chci dostat v případném dalším těhotenství tu nejlepší možnou péči a ničím se už nenechat odbýt. Stejné přeji i vám všem, aby už něco podobného nemusel nikdo zažít.

Nyní je to již přes dva roky, co Terezka zemřela, nikdy na ní nezapomeneme a zůstane s námi. Doma nám ale leží v postýlce její sestřička. Je zdravá a má se čile k světu. Je to naše sluníčko a až bude trošku starší, budeme jí vyprávět o tom, jakou měla báječnou a silnou sestřičku…

Proto neztrácejte naději…