Rozhodla jsem se napsat náš příběh a doufám, že mnohým z vás pomůže v těžkých chvílích, kdy budou i vaše děti bojovat o život…Mi osobně příběhy jiných rodičů velice pomohly.

Mé těhotenství, stejně jako porod, bylo bezproblémové, dalo by se říct ukázkové. Markétka se narodila 21.11.2010. Že je něco špatně jsem se dozvěděla následující den ráno, kdy mi měli Markétku přivézt na pokoj. Místo toho přišla paní doktorka, která mi oznámila, že Markétku převezou do FN Ostrava (rodila jsem v Opavě), kde vlastně zjistí, co jí je. Všechno šlo hrozně rychle a za pár hodin už Markétka odlétala vrtulníkem z Poruby do Prahy…Diagnóza – transpozice velkých cév.

Kdo nezažil, nepochopí. Já v Opavě, miminko v Praze. Má vrozenou srdeční vadu, o které nic nevím, na kterou nikdo nepřišel. Doktoři v Opavě i v Praze mi vysvětlili, o jakou vadu se jedná a jaký bude další postup. Z porodnice jsem odešla na vlastní žádost druhý den, můj zdravotní stav mi to dovolil. Po fyzické stránce jsem byla tedy v pořádku, psychika na tom byla hůř.

Do Prahy jel nejprve manžel (na otočku), aby se informoval a taky podepsal všechny potřebné papíry. Operace byla naplánována na pondělí 29.11. Byla jsem rozhodnutá být s Markétkou, a proto jsem se týden po porodu do Prahy vypravila. Jela jsem vlakem, bylo to náročné, ale vidina mé dcerky mě hnala kupředu. Moc mi pomohla moje maminka, která mě doprovázela. Manžel už bohužel nemohl. V Motole jsme mohli zůstat pouze jednu noc, takže jsem s Markétkou byla den před operací, to jsem ji mohla držet v náručí, viděla jsem koupání a krmení. Ráno před operací jsem byla opět s ní. Operace trvala asi 6 hodin a proběhla bez komplikací. Čekala jsem na pana primáře Tláskala, který mi popsal průběh operace a taky naznačil všechny alternativy, které mohou nastat. Byl čas jet domů.

Do nemocnice jsme volali vždy ráno a večer a byly to hrozné nervy. Den po operaci probudili Markétku z umělého spánku, další den od dýchacích přístrojů. To byla ještě na pooperační JIP. Ve čtvrtek už byla na klasické JIPce a v pátek jsem mohla vyrazit za ní. Když jsem přijela do Motola, Markétku už překládali na lůžkové oddělení.

Ubytovaná jsem byla přímo s Markétkou na pokoji a mohla jsem se o ni začít starat. To, co jiné maminky prožívají v porodnici, jsem mohla konečně taky. Markétce bylo 12 dnů a já jsem byla konečně šťastná, i když stále plná obav a strachu. Taky jsme začaly s kojením. Mléko jsem měla, protože jsem poctivě odstřikávala. Musím podotknout, že Markétku stále kojím a jsem za to moc ráda.

Na víkend za námi přijel tatínek a my jsme konečně byli všichni tři spolu. I přes pár komplikací (zůstaly nám 2 elektrody v těle, výpotek) jsme mohli v úterý 7.12. domů.

Nejnáročnější byl první měsíc, kdy jsem musela Markétce dávat několik léků, docházeli jsme pravidelně ke kardiologovi a doháněli vyšetření, které nám v porodnici nestihli udělat. Po měsíci nás čekala kontrola v Praze, která dopadla dobře, a proto nám vysadili léky. Další kontrola v Praze nás čeká v dubnu, mezi tím docházíme k našemu kardiologovi do Ostravy. Jizva se krásně hojí. Markétka je akční a nikdo by na ní nepoznal, že měla tak vážnou nemoc.

Na závěr bych chtěla vyzvednou práci lékařů a sestřiček v Opavě, Ostravě i v Praze a ze srdce jim poděkovat za všechno, co pro nás udělali. Taky bych ráda povzbudila všechny rodiče, kteří se ocitli v podobné situaci. Věřte lékařům, ale také svým drobečkům. Jsou to velcí bojovníci, mnohdy statečnější než my dospělí…