Dlouho jsem zvažovala, zda tento článek napsat nebo ne. Jde o záležitost velice osobní a pro mě dosud bolestnou. Nakonec jsem se ale po poradě s rodinou rozhodla o svůj příběh podělit, protože věřím, že by mohl být určitým povzbuzením pro ty, kteří se dostali do podobné situace.

Když jsem srpnu 2009 zjistila, že jsem těhotná, byli jsme s manželem štěstím bez sebe a na miminko jsme se hned začali těšit. První čtyři měsíce byly dost náročné, protože mě trápily velké nevolnosti. Často se mi žaludek zvedal už jen při pohledu na jídlo. Když jsem se pak večer vrátila z práce domů, padala jsem rovnou do postele. Nic z toho však nemohlo ovlivnit fakt, že jsem se na náš přírustek do rodiny těšila čím dál víc.

Mikuláš mi přinesl nejen pěknou nadílku, ale také konec nevolností. Začala jsem se cítit dobře a pomalu se i poohlížet po prvních kouscích do výbavičky. Jejich nákup jsem si náležitě užívala.

Krátce před Vánoci nás čekal první velký ultrazvuk ve 20. týdnu těhotenství. Jeli jsme na něj velmi natěšeni, že naše miminko opět uvidíme a možná se i dovíme, zda přiletí čáp nebo vrána. Vzhledem k tomu, že veškerá předchozí vyšetření byla v pořádku, dorazili jsme na dané pracoviště celkem klidní. Už v průběhu vyšetření ale nejspíš zafungoval mateřský instinkt, a když nás poslal pan doktor (dříve vstřícný a vtipkující) s kamennou tváří, abychom se prošli a vrátili, tušila jsem, že není něco v pořádku. V zápětí se mé obavy potvrdily. Řekli nám, že u děťátka bylo nalezeno několik vrozených vývojových vad. Z výrazu pana doktora jsem vytušila, že situace je vážná. Když nám pak předal zprávu, ve které byla na půl straně vyjmenovaná dlouhá řada vad, myslela jsem, že jsem ve špatném snu. Děťátko mělo údajně nepřehledné patro, zdvojenou ledvinu, ale hlavně vážné vady na srdíčku.

Následoval kolotoč vyšetření. Genetika a speciální prenatální kardiologie. Z genetiky nás okamžitě poslali na odběr plodové vody a musím říct, že nás nemile překvapil chladný přístup a neochota cokoli vysvětlit. Oproti tomu na nás ale zapůsobila paní kardioložka (mimochodem velmi uznávaná kapacita v tomto oboru) neuvěřitelně lidsky. Snažila se nás uklidnit, vše na rovinu ale v klidu vysvětlit a také povzbudit. Varovala nás, že vzhledem k počtu a závažnosti vad nám bude pravděpodobně doporučeno ukončení těhotenství. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Jako poslední kousek naděje jsem si ale vzala k srdci její slova, že z jejího pohledu ještě není nic ztraceno. Že má spoustu zkušeností a ví, že dnes jde řešit dříve nemožné. Poradila nám tedy počkat, jak se vše během měsíce vyvine.

Čekání trvalo dlouhé tři týdny. Kdo podstoupil odběr plodové vody s reálnou hrozbou špatného výsledku, ví, o čem mluvím. My navíc nečekali jen na výsledky amniocentézy, ale především na vývoj srdečních vad. Počáteční zoufalství trošku ustoupilo díky vánoční atmosféře, kterou se pro nás snažila celá moje rodina vykouzlit. Všem ale bylo jasné, že tyto Vánoce rozhodně veselé nebudou.

S blížící se kontrolou ve mně narůstal děs z toho, že se blíží nutnost rozhodnutí. Jak nás paní kardioložka varovala, bylo nám z několika stran doporučeno ukončení těhotenství. Chápala jsem rizika, ale stále jsem se s tím nemohla smířit. Psychicky mi kromě rodiny a obrovské podpory manžela pomohla metoda pozitivního myšlení, kdy jsem denně relaxovala a přitom si představovala příští kontrolu s dobrým výsledkem.

Nejvíce jsem se ale upnula na zdánlivou maličkost. Při jednom z mnoha rozhovorů s miminkem jsem ho poprosila, aby mi pomohlo a dalo najevo, že vše bude dobré. „Plácneme si na to“, vyzvala jsem ho. Přiložila jsem ruku na bříško a jako odpověď jsem dostala neobvykle silné kopnutí. A i když vím, že to jde racionálně jen těžko obhájit, věděla jsem, že se náš malý bojovníček jen tak nedá.

Přišel den kontroly. Po probdělé noci jsem s bušícím srdcem otevřela na internetu výsledky amniocentézy. Přestože jsem většině nákresů nerozuměla, poznala jsem, že vše je z genetického hlediska v pořádku. A také že s jistotou čekáme chlapečka. Úleva a štěstí, které jsem prožila, nejde ani popsat. Navíc jsme byli už předem s manželem rozhodnuti, že pokud vyjde genetika, nevzdáme to.

O trošku klidnější jsme odpoledne dorazili na kardio vyšetření. A tam vše proběhlo, jak jsem si každodenně představovala. Boj samozřejmě zdaleka nekončil, ale nejzávažnější vady se neprokázaly a ty zbývající byly řešitelné. Opět jsme plakali, ale tentokrát štěstím.

Dál jsme jezdili na kontroly a sledovali vývoj srdečních vad. Výsledek sice nebyl pokaždé tak radostný, ale celkově se vše vyvíjelo lépe, než se na začátku dalo doufat. Stále bylo sice velmi pravděpodobné, že miminko budou hned po narození operovat, ale věřili jsme v zázrak, anebo ve vynikající schopnosti naší kardioložky.

Tři dny před termínem jsme nastoupili na vyvolání. Vše muselo být připraveno, aby mohlo být miminko okamžitě prohlédnuto pediatry a do 24 hodin zkontrolované kardiology v dětské nemocnici. Porod byl trošku delší a únavný, ale naštěstí bez komplikací. S pomocí a podporou manžela jsme vše dobře zvládli a já poprvé dostala do náručí našeho malého bojovníčka. Konečně zmizely moje obavy, jak bude vypadat, které jsem měla kvůli údajně nepřehlédnému patru a varování, že jsou možné i další vady. Chlapeček vypadal naprosto v pořádku a v maminčiných očích samozřejmě byl a je nejkrásnější.

První kardiologická vyšetření potvrdila, že na srdíčku je několik anomálií. Zároveň jsme se ale dověděli, že řešit se snad bude jen koarktace (zúžení) aorty. U ostatních vad je ještě stále šance, že se upraví samy. A ostatní předpovězené vady (mimo srdce a ledviny) se neprokázaly.

Adámkovi je nyní 10 měsíců a dobře prospívá. Roste neuvěřitelnou rychlostí a má velkou chuť k jídlu, což je v naší situaci velice pozitivní. Pravidelně jezdíme se srdíčkem na kontroly, ale operace se stále odkládá. Ze začátku se zúžení zhoršovalo, ale nyní se postup zastavil. Při poslední kontrole nám dokonce naše úžasná kardioložka naznačila, že je ještě šance, že se operaci nakonec vyhneme úplně. Nedávno se bohužel objevil zkrat v jedné z dírek, který je poměrně ojedinělý, ale dost závažný. Většinou je třeba ho řešit operativně, takže nyní čekáme na pozvánku do Motola, kde se rozhodne co a jak. Statistiky sice mluví proti, ale my ještě věříme, že se vše možná upraví samo. Už víme, že dokud je naděje, je potřeba doufat.

Z vlastní zkušenosti vím, že některá rozhodnutí musíme udělat sami a nikdo nám s nimi nemůže pomoci. Naše lednové rozhodování patřilo k těm nejtěžším v životě. Dnes jsem ale nesmírně šťastná, že jsme se rozhodli bojovat. Není to snadné, ale odměnou za to vše nám je krásný, věčně usměvavý chlapeček, který rozhodně patří k těm nejklidnějším a nejhodnějším miminkům.