Kdo je online
Nejsou žádní online uživatelé
stránky sponzoruje
stránky sponzoruje

POJĎTE S NÁMI SLEDOVAT PŘÍBĚH ADÉLY, KTERÁ ČEKÁ DÍTĚ S VROZENOU VADOU SRDCE. PŘEČTĚTE SI O JEJÍCH POCITECH, O LÉKAŘSKÝCH KONTROLÁCH, KTERÉ MUSÍ S MIMINKEM PODSTOUPIT A O DALŠÍCH VĚCECH, KTERÉ S SEBOU TAKOVÉ TĚHOTENSTVÍ NESE.

NA ZÁZNAM Z KAŽDÉHO NOVÉHO TÝDNE SE MŮŽETE TĚŠIT KAŽDÉ PONDĚLÍ.

 

KDO JSEM?

Ahoj, já jsem Adéla. Je mi 31 let a jsem maminkou již tří zdravých dětí. (Emma 7 let, Kryštof 4 roky a Štěpán 2 roky). Před dětmi jsem pracovala jako zdravotní sestra.

0- 14. týden těhotenství

Současné, pro mě již páté těhotenství, bylo neplánované, ale o to více  se s mužem i dětmi na miminko těšíme. Ranní nevolnosti, které skončily okolo 13. tt,  únava a občasné bolesti zad a kyčlí nebyly ničím zvláštní. Pohyby miminka jsem začala cítit celkem brzy okolo 14.tt, možná je to i tím, že placentu mám na zadní straně dělohy. První screening ve 13. tt dopadl parádně, přímo ukázkově a paní Dr. (která zaskakovala mojí dr.) nás ujišťovala, že je vše v naprostém pořádku a čekáme krásné miminko.
 
15 – 16. týden těhotenství
 
Další návštěvu v 16. tt, kterou jsem absolvovala již u své gynekoložky, trvala o něco déle, než jsem předpokládala. Vše nám ukazovala a stále více a více se vracela k srdci miminka. Kontrolovala průtoky a nakonec udělala i 4D snímek hlavičky, kde nám ukázala, že miminko nebude mít rozštěp rtu. Řekla, že vše vypadá v pořádku, ale raději mi dá žádanku na prenatální echo, ať se objednám k Apolináři nebo na ambulanci do Hloubětína.
Byl mi bližší Hloubětín, tak jsem se objednala tam. Objednání do Hloubětína je velmi snadné, přes jejich elektronickou poštu, vše dělá automat a vám pak přijde potvrzení a datum s termínem vyšetření, takže žádné složité obvolávání. To jsem se třemi dětmi ocenila. V rodině máme srdeční vadu ( mojí mámy otec zemřel v 39 letech na zástavu srdce. Bližší informace bohužel nemám, tak chodíme s každým miminkem okolo 20 tt na prenatální echo přímo do Motola. Nenapadlo mě se znepokojovat.
 
20. týden těhotenství
Kontrolu ve 20. tt jsem stihla u svojí lékařky ještě tři dny před vyšetřením na echu. Ultrazvuk miminka byl velmi dlouhý a paní doktorka se stále vracela k srdci miminka, až to muži, který chodí na každý ultrazvuk se mnou, nedalo a paní Dr. se zeptal, jestli je na srdci něco špatně. Zamyslela se a řekla, že srdíčko jako takové vypadá dobře a žádnou chybu nevidí a celé srdce nám následně ukázala, měřila pulzy a pak koukala na průtoky cévami na srdci ( takové modré a červené pulzující fleky). Pak se zeptala, jestli už jsme objednaní na echo srdíčka. Řekla jsem, že nás čeká v týdnu a nakonec jsem zvolila Hloubětín. Bylo vidět, jak si oddychla. Nato se jí muž opět zeptal, jestli je něco v nepořádku? Paní doktorka odpověděla, že srdce vypadá v pořádku, ale na echu ještě zkontrolují, jak jsou na tom průtoky velkými cévami, že ona to na svém ultrazvuku nedokáže přesně určit. Odcházeli jsme s celkem dobrým pocitem, a středeční echo jsme brali jako takovou každotěhotenskou rutinu.
Na středeční prenatální echo 17.10. jsme vyrazili v odpoledních hodinách celá rodina, protože hlídání pro děti jsme neměli. Parkování je tam náročnější, ale místo jsme si našli. Polikliniku v Hloubětíně je lépe si najít předem na googlu z fotek, hlavně pro nepražáky, protože je schovaná mezi ostatními budovami. Ambulanci jsme pak našli uvnitř budovy podle cedulí. Přivítala nás milá sestřička. V prosklené čekárně mají i dětský koutek. Vyplnila jsem dotazník a za chvíli jsme šli na řadu.
Nervózní jsem nebyla. Pana doktora jsem se pro jistotu zeptala, zda dovnitř může i mažel s dětmi. Neměl sebemenší problém a že nás bylo 🙂 Představil se jako Mudr. Tomek. To je důležité jméno, proto ho uvádím. Byl hrozně milý a usměvavý. Děti se usadily a manžel s nejmladším stáli u mě. Když jsem byla na lehátku řekl, že se nejdříve podíváme na srdíčko, ať to máme z krku, pak se budeme moci kochat miminkem. Jakmile si najel sondou na srdce řekl, že tak tedy ne, že si nejdříve budeme prohlížet miminko, a pak si budeme prohlížet srdíčko..V té chvíli se mi udělalo špatně a došlo mi, že v pořádku to určitě nebude… Děti byly hodné, dostaly bonbony a koukaly na svého sourozence na obrazovce. Tuhle část mám lehce zkreslenou, jako bych přestala vnímat okolí. Zeptal se, jestli víme pohlaví a manžel řekl, že to máme jako tajemství do porodu a vědět ho nechceme. Nato nám řekl, ať se otočíme, že jen zkontroluje genitál, jestli je vše v pořádku. Pak se usmál a řekl, že má vše, co má mít a vtipkoval s dcerou, která mu tvrdila, že dlašího bráchu si už nepřeje 🙂
Pak došlo na srdce, začal hned a pečlivě vysvětlovat, byl velmi milý. Řekl, že má pro nás dvě zprávy- špatnou a dobrou. Špatná je ta, že miminko nemá srdce v pořádku. Dobrá je ta, že ta vada je operovatelná a výsledky operací jsou výborné. Pak nám vše začal vysvětlovat. Začal u toho, co vše je na srdci správně, síně i komory podle něj vypadaly v pořádku a bez defektu. Pak přišlo na velké cévy, které přivádí neokysličenou krev do srdce a odvádí okysličenou krev ze srdce do těla. Řekl, že naše miminko má tyhle cévy obráceně, tedy místo aby neokysličenou krev posílaly cévy do plic, posílají jí do těla a okysličenou krev posílají do plic místo do těla. Závěr tedy zněl : Transpozice velkých arterií se zvětšenou plicnicí a možnou dvojcípou chlopní.
Budu tedy muset rodit v Motole, kde miminku tři až pět dní po porodu budou muset operovat a tyto cévy v srdci mu prohodit tak, jak mají být. Zákrok prý není jednoduchý, ale s touto vadou jsou lékaři velmi úspěšní a mají dobré výsledky. Okamžitě nás uklidňoval, že se nemusíme bát, protože tahle vada sebou nenese ani nějakou další genetickou vadu, a tak až na tento problém se nám narodí s velkou pravděpodobností zdravé miminko, není potřeba ani dalších genetických testů.
Vysvětlil nám, že miminko se bude moci narodit přirozeně vaginálním porodem. Poté bude muset být sledováno na dětském kardiologickém oddělení, kde bude pod dohledem lékařů a sester, kteří v případě potřeby včas zasáhnou. Také nám vysvětlil, že u této vady je miminko v děloze jako kterékoliv jiné miminko a problém nastává až když miminko začne samo dýchat a odstřihne se pupeční šňůra. Pak totiž u většiny zdravých miminek dochází k uzaření přepážky mezi síněmi a krev se nemíchá (tepenná dučej pozn. red.), ale oddělí se okysličená od odkysličené, což je v jiných připadech naprosto v pořádku, kdežto u nás ne. Pro naše miminko by to byl velký problém, protože by dlouho nemohlo žít. Pokud se tato dírka mezi síněmi uzavře, budou jí katetrizací (speciálním zákrokem, který lze u novorozenců provést přes pupečník) zase otvírat, aby se krev míchala a miminko mohlo být operováno až po tom, co si zvykne na prostředí mimo dělohu, což je pro něj bezpečnější 🙂
Na všechny otázky nám odpovídal, byl milý, optimistický a stále usměvavý. V tu chvíli jsem i díky němu začala zase věřit, že všechno zvládneme. Nedokážu to sice úplně popsat, ale úplně nás během chvíle vyděšení zase uklidnil a dodal spoustu optimismu. Možná i díky němu jsem se neloučila v slzách, ale spíše smířená 🙂 Děti byly šikovné a byla jsem ráda, že tam byly. Nic jsme jim pak složitě nemuseli vysvětlovat, i když sedmiletá dcera se nám v čekárně rozplakala, že miminko bude muset na operaci, ale ví, že to bude dobré. A syn (4 r.) ví, že budu muset být déle s miminkem v nemocnici na operaci, aby bylo zase zdravé.
Všem maminkám i tatínkům, kteří u svého gynekologa zjistí, že mají miminko se srdeční vadou, doporučuji ať nehází flintu do žita a objednají se k tomuto empatickému panu doktorovi. Je to pravý profesionál na svém místě 🙂 Nedává plané naděje, ani nedělá předčasné závěry.
Celý zbytek týdne byl týdnem informativním a smířením se s nemocí.
Na internetu jsme si jak na stránkách Motola, tak Srdíčkářů načetli vše potřebné. Našli jsme si na facebooku skupinku rodičů a dětí se srdeční vadou – Srdíčkářů, která nám dodala a stále dodáva spoustu optimismu a cenných rad.
Já jsem se musela hlavně smířit s tím, že nebudu mít možnost rodit v malé nemocnici podle svých představ, tak jak bych si moc přála, ale opět ve velké, pro mě neútulné nemocnici. Chtěla jsem, aby můj čtvrtý porod byl nezapomenutelný, no myslím, že bude… I když jinak, než jsem si představovala. Jak se říká: „Člověk míní, život mění.“ Hlavní mojí prioritou, jako asi pro každou maminku je, aby miminko bylo v těch nejlepších rukou a to v Motole bude, to vím.
 
21.-24. týden těhotenství
V období mezi 21. a 24. tt jsme se s mužem stále dozvídali další informace o vadě našeho miminka a začali sdílet příběhy ostatních dětí i rodičů se srdeční vadou. Je zajímavé, jak vám taková věc změní další myšlení a vlastně celý pohled na život. Miminku se v bříšku daří dobře, kope a je velmi aktivní ve dne i v noci.
Žádné vyšetření nás v tomle období nečekalo, tak jsme si užívali klasické denní radosti i starosti běžného života. Večer jsem si vždycky vyhradila chvilku na relaxaci a popovídání s miminkem v bříšku. Muž mi se vším hodně pomáhá, takže můžu i více odpočívat. Je mi velkou oporou.
 
25. týden těhotenství
 
Tento týden se nesl ve znamení kontroly u mé gynekoložky.
 
Dne 12.11. jsem byla velmi nervózní. Vlastně ani nevím proč. Snad, aby se nenašel daší problém? Paní doktorka to odhalila. Probrali jsme znovu vadu našeho miminka. Řekla, že to tušila, ale chtěla, aby jsme si jistý verdikt vyslechli od odborníka, za což jsme velmi rádi, protože se předešlo možným klamným informacím a nejistotě.
 
Paní doktorka zkontrolovala ultrazvukem miminko a řekla, že přibírá a roste dobře a až na tu srdeční vadu vypadá ukázkově. Na televizi nám ukázala hlavičku miminka ve 4D a my se tak chvíli kochali tím, jak naše miminko vypadá.
OGGT tedy zátěžový test na cukrovku, který není povinný a dělá se v tomhle období, jsem odmítla. Na tom jsme se s paní doktorkou dohodli už předchozí návštěvu. Miminko roste průměrně, není velké a placenta i pupečník jsou v pořádku. Nechala jsem si nabrat jen ranní cukr na lačno. Pokud by hodnoty byly vyšší, došla bych si na méně zátěžové vyšetření na diabetologii.
 
 Další návštěvu, nám naplánovala za měsíc 10.12. Protože z gynekologického hlediska je jinak vše v pořádku a není důvod častějších návštěv.
 
Doma jsme začali řešit, jak se naše speciální srdíčkové miminko bude jmenovat.. Manžel mi pořídil knihu – Jméno je náš osud a já se nestačila divit, jak popsané charakteristiky sedí na nás i naše děti. Pár jmen jsme si předvybrali. To bude boj, nějaké vybrat. 🙂 S mužem víme, že pro výjmečné miminko chceme výjmečné jméno.
 
26. týden těhotenství
 
Týdny utíkají jak voda a já se nestačím divit jak moc. Pupík se mi krásně kulatí, miminko je aktivní a i mně se daří dobře. Oslavila jsem své 31. narozeniny. Pročítám knihu Jméno je váš osud a vybírám jméno pro naše miminko, které je a bude velký bojovník. Muž vtipkuje, že jméno vybere až na porodním sále, ale tahle varianta se mi vůbec nezamlouvá.
Začínám se smiřovat s porodem v Motole.
Konečně jsem se odhodlala a začala přemýšlet i nad věcmi, které budu potřebovat já i miminko po porodu. Aktuálně hledám vhodnou elektronickou odsávačku a asi to vyhraje sice dražší, ale podle recenzí velmi dobrá Medela. Nevím, jak moc a jak dlouho bude potřeba, než budu normálně kojit. Každé miminko i když se stejnou vadou, je na tom jak po porodu, tak po operaci jinak. Chci být tedy pro všechny případy připravená, aby mohlo dostávat mé mateřské mléko. Jelikož stále kojím nejmladšího syna, tak to je jediná z mých jistot, jak alespoň trochu být pomocná miminku a vědět, že pro něj dělám alespoň to málo, co můžu.
Tak jako skoro každá těhotná zažívám i já své těhotenské neduhy, občas mě pálí žáha a začala jsem trpět na bolesti kyčlí a kříže. Každý večer se alespoň chvilku snažím o to si se svým miminkem promluvit a napojit se na něj, protože přes denní shon na své těhotenství a miminko kolikrát úplně zapomínám 🙂
 
27. týden těhotenství
Tento týden těhotenství pro mě neměl být ničím zvláštním. Měla jsem strach, že ani nebudu mít o čem psát. To jsem se ovšem mýlila. Žádné kontroly mě v tomhle týdnu nečekaly. Já se tedy rozhodla, že dny, které teď letí mílovými kroky, vyplním “ vánočním úklidem“ – v uvozovkách proto, že se třemi dětmi to byl úklid, který vydržel zhruba jedno odpoledne 🙂 . Pomáhal mi manžel i děti. Pak jsme společně udělali vánoční výzdobu na oknech a doma.  Děti se začaly těšit na Ježíška a napsaly svá přání do dopisu za okno.
Mám pocit, že mi každý týden těhotenství přináší nějaké překvapení. Tentokrát je to tvrdnutí břicha a občas i bolest v podbřišku… a to jsem si já,najivka, říkala, že s tímhle těhotenstvím mě to snad ani nepotká… Tak, už zobu magnésium dle instrukcí paní doktorky. Snad se to brzy upraví. Mám ještě spoustu plánů, které bych ráda stihla. Jinak se cítím dobře. Miminko je aktivní hlavně po ranní kávě, pak večer a v noci. Na bolavá záda mi pomáhá teplá sprcha, kterou si dopřávám tak dlouho, jak to jen jde.
 
Na srdíčkářích tenhle týden „odešlo“ jedno miminko. Pro nás známé jen ze sociální sítě, a přesto se nás to chtě nechtě dotklo. Člověk si hned uvědomí, že není nesmrtelný a takové situace se dějí a dít budou.  I přes veškerou snahu lékařského personálu a nejmodernější vybavení je někdy příroda mocnější. Lidé staří, mladí i děti umírají. A i když jste racionální, víte, co se může všechno stát, nebo dokonce víte, že se to stane, nikdo a nikdy vás na takovou situaci doopravdy nepřipraví…
 
My ale věříme, že tak jako spousta dalších srdíček, si to naše tu svojí cestu životem vybojuje…
 
Nastal advent. Již tuto neděli jsme zapálili první svíčku na adventním věnci. S celou rodinou vám přejeme, ať ho strávíte v poklidu se svojí milovanou rodinou.
 
 
28. týden těhotenství
 
Tenhle týden těhotenství byl poklidný. Řešila jsem pouze klasické rodinné problémy běžného denního života.  Manželovy problémy se zuby, školu a školku dětí a trávení společného volného času tak naplno, jak to jen jde. Také jsme už začali péct vánoční cukroví a vyrobili jsme si chaloupku z perníku. 
 Další týden těhotenství mi prakticky utekl mezi prsty. Ani jsem si nestihla všimnout něčeho zvláštního. Cítím se, až na občasné tvrdnutí břicha, které už beru jako součást každého dne, dobře. Vlastně na to, že jsem začala třetí trimestr, výborně, ze všech těhotenství snad nejlépe. Možná je to rodinou, která mi nedává moc času na vlastní myšlenky nebo předvánočním shonem, ale úplně zapomínám na své těhotenství i na srdeční vadu miminka. Připomínám si to u psaní deníku. Vlastně jsem teď jako jakákoliv jiná těhotná 🙂 Že miminko není úplně tak dokonalé, teď ničemu vůbec nevadí. Doufám, že se vyvíjí v bříšku tak, jak má a nic mu nechybí. To se mimo jiné dozvím v pondělí na kontrole, až si vy budete pročítat deník 🙂
Jedna z mých zajímavých myšlenek je ta, že začínám koukat a kupuji věci, které mají jakousi srdeční symboliku. Dříve by to bylo prostě srdíčko. Teď je to jiné. Má to pro mě velmi hluboký význám a myslím, že i takové maličkosti jako je přívěšek, který jsem si koupila a výtěžek putoval na dvě nemocné děti, mi dodávají potřebnou energii. (tři korálky, jako tři naše děti, andílek, jako naše nikdy nenarozené miminko a také velký ochranitel, strom života, barevný a dodávající spoustu energie a nakonec srdíčko, jako naše srdíčkové miminko).
 
Užívejte si druhého týdne adventu a já se budu těšit zase za týden. 
 
29. týden těhotenství
Další týden je za mnou, a já mám pocit, jako bych ten předchozí týden těhotenství psala včera. Doma se točíme kolem dětí a předvánočních příprav. Pouštíme si koledy a děti se nemůžou dočkat Štědrého dne. Nejmladšího syna trápí opět atopický exém a tak bojujeme jak se dá. Zatím to zvládáme bez chemie a léků, jen noci jsou náročné, protože Štěpánek se často budí. Vyrážka ho svědí a je potřeba ho několikrát za noc uklidňovat a exém promazávat.
V pondělí jsem byla po měsíci u své gynekoložky na kontrole . Kontrola byla rychlá. Miminko se otočilo, už není zadečkem dolů, ale natočilo se hlavičkou. Je tedy stále křivě, ale ještě má místa dost na to, aby se točilo dokola 🙂 Váha miminka je něco málo přes 1100g a prý odpovídá týdnu, takže paní doktorka i já jsme byly spokojené. Průtoky pupečníkem, placentu i množství plodové vody mám prý v pořádku. Na srdíčku žádnou další změnu nenašla. Já jsem si nechala do deníčku miminka vytisknout tentokrát místo hlavičky, srdíčko miminka i s vadou. Mám to tedy černé na bílém. Doufám, že po operaci přidáme i fotku již opraveného srdíčka a bude to taková naše věčná památka na špatné začátky, ale krásné konce. Další kontrolu mám naplánovanou zase za měsíc. Jsem moc ráda, že zatím vše probíhá bez problémů a bez nutnosti častějších návštěv. Příští týden se musím objednat do Motola na kardio a pak to asi začne, ale nebudeme předbíhat. Miminko je aktivní a já, až na častější únavu, se cítím dobře. Muž koupil pro miminko prvních pár oblečků, které použijeme nejspíš na cestu z nemocnice domů. Hlavní chystání věcí a příprav na miminko si však nechávám až po Novém roce, kdy už snad bude větší klid.
Já se budu těšit zase za týden a vám přeji, ať ten poslední předvánoční týden strávíte co nejvíce v poklidu bez shonu a stresu se svojí milovanou rodinou.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
30. týden těhotenství
Tenhle týden těhotenství byl u nás opět hektický. Nestíhám sledovat dění kolem mě. Dny v týdnu letí spíše jak hodiny a o spánku se moc mluvit nedá. Ale pěkně popořádku. 
 
Já i miminko jsme relativně v pořádku, i když nás stále trápí nedostatek spánku. Nejmladšímu synovi se k atopickému exému přidala navíc rýma, takže když nemažeme, odsáváme a zvlhčujeme nosánek. Já jsem se objednala dle instrukcí do Motola na dětskou Kardiologii na echo (ultrazvukové vyšetření srdce) miminka, které nás bude čekat 8.1. Snad to bude jen zkontrolování srdíčka a nebude nás čekat další „překvapení“. Taky se zaregistruji k porodu v Motole. Jsem zvědavá, co nám vše poví a co vše budeme muset absolvovat.
 
 Doma nám začal poslední týden před očekávaným Ježíškem. Dodělali jsme posledních pár druhů vánočního cukroví. Mužovi začala dovolená. Místo odpočinku však doháněl resty, které běžně nestíhá jako třeba drobné úpravy kolem domu a výroba lavičky a stolku pro nás na dvorek na chvíle odpočinku s kávou a čajem. Věnoval se dětem, čímž mi hodně ulevil. Já jsem si zajela v klidu prohlédnout a nakoupit posledních pár dárků pro rodinu. Jarda (manžel) vzal kluky na celodenní výlet do zoo, když jela dcera se školou do kina. Odpoledne jsme se pak všichni sešli v družině, kam dcera moc ráda chodí po škole, na vánočních dílničkách. Bylo to velmi milé setkání rodičů, dětí, vychovatelů a učitelů a my se naučili novou vánoční hvězdu z origami a ozdobili pár perníčků.
 
 Já jsem dostala takový předčasný dárek … no spíš dar. Byl pro mě opravdovým překvapením. Dojatá jsem ještě teď, když o tom píšu. Kamarádka z facebookové skupiny „zářijovek“ (menší skupina maminek, co má děti narozené ve stejném roce a měsíci) mi napsala, že mi posílá dárek k Vánocům. Zhruba jsem věděla, že se jedná o půjčenou odsávačku pro kojící matky po dobu, kdy nebudu moc kojit. Měla si jí půjčit od kamarádky s tím, že já jí pak vrátím. Byla jsem velmi ráda, protože náš rozpočet s takovou elektronickou odsávačkou nepočítal, tak se mi i ulevilo. Jen mě trošku zarazilo, že si kamarádka přeje i video z rozbalování, když u toho nemůže být živě. I když se nerada natáčím, co bych pro ní neudělala, že? To, co bylo obsahem balíku, mi však opravdu vyrazilo dech! Pod haldou ochranných koulí z novin jsem narazila na obálku, v níž bylo napsáno, že odsávačku půjčenou nemám, že odsávačku vlastním. Holky ze skupiny se složily, aby mi odsávačku mohly koupit. Protože jim část peněz zbyla a nechtěly nakupovat hlouposti, vložily zbytek peněz do obálky. Dostala jsem tedy odsávačku, kterou jsem potřebovala a navíc knihu – deníček pro miminko – Mých prvních pět let. Pár drobností pro děti a navíc peníze, které se nám budou hodit na nákup potřebných věcí pro miminko nebo třeba na pobyt v Motole.
 
Opravdu mě holky velmi překvapily, hlavně teď před Vánoci, kdy každý peníze potřebuje a každému se hodí. Jak moc jsem vděčná, to nejde ani slovy popsat. Je to pro mě ten opravdový Ježíškovský dárek. Doufám, že odsávačku využiji, tak naplno, jak jen to jen půjde, a až jí nebudu potřebovat, pošlu jí zase někomu potřebnému dál. Věřím, že mi ulehčí spoustu času a práce s odsáváním mléka pro miminko. Můžu také  poděkovat facebooku, díky němu jsem našla tolik úžasných duší, které bych jinak nepoznala. Mám spoustu přátel, na které se mohu spolehnout, u kterých si čas od času vypíšu svoje trápení nebo naopak pochlubím něčím, co se mi povedlo. Nefungujeme jen virtuálně. Občas se mezi sebou setkáváme, nebo pořádáme srazy jedno- ale i vícedenní. Je to úžasná parta holek/rodin a já jsem moc ráda, že tam patřím, a že je mám.
 
Na konci týdne nás čekala ještě besídka ve škole, kterou stihl alespoň muž a rovnou jsme pak vyrazili na Šumavu, kde máme zbytek rodiny a také zubaře, aby mužovi opravil rozbitý a bolavý zub. Ono sehnat v dnešní době šikovného zubaře je opravdové umění, tak stále zůstáváme u lékařky, se kterou jsme již od mládí spokojení. U jedné babičky jsme si pak s dětmi udělali takový Štědrý večer nanečisto. Ježíšek měl čas a přiletěl dřív, tak si děti rovnou rozbalily dárky, které jim tam nachystal. Řízek a bramborový salát k večeři nesměli chybět. Ta rozzářená dětská očička u rozsvíceného vánočního stromečku jsou neopakovatelná a nejde je ani vyfotit. Kvůli nim to hlavně taky všechno děláme a za to ten všechen předvánoční shon stojí. Domů vyrážíme o den dřív, aby jsme stihli nachystat vše potřebné pro našeho Ježíška doma.
 
V předvečer Štědrého dne vyrábím každoročně bramborový salát, uklízím dům a dělám místo pro vánoční stromeček, který mi muž ukotví do stojanu a donese domů, jakmile děti usnou, abych ho mohla ozdobit. Ráno, když se děti vzbudí, mají první velké překvapení od Ježíška. Večer nám pak Ježíšek donáší dárky pod stromeček. Poté se vykoupeme, pěkně oblečeme a společně večeříme. Posledních pár let je to spíše taková rychlo večeře, děti jsou velmi netrpělivé, a tak se snažíme večeři nezdržovat. Máme proto jen řízek a bramborový salát. Na stole pak máme i další věci jako je třeba čaj, víno, ovoce, vánoční cukroví a pár chlebíčků. Ty pak uzobáváme v průběhu večera po rozbalení dárků. I když je to náročné a večer vždy rychle uteče, ještě dlouho pak máme na co vzpomínat.
 
Už se nemohu dočkat letošního Štědrého večera. Jak u nás probíhal, vám povím opět příště.
 
Užijte si Štědrý den co nejvíce podle vašich představ. Já vám přeji za celou rodinu poklidné vánoční svátky a splněná vánoční přání.
 

31. týden těhotenství

Vánoce a vánoční svátky úplně pohltily naši rodinu. Ráno na Štědrý den děti po probuzení objevily v obýváku ozdobený stromeček. To bylo radosti! Dopoledne šly děti s tatínkem na tradiční krmení zvířátek u nás ve vesnici. Jablky, mrkví i starým pečivem ozdobily stromky po okolí a já měla chvíli času jen pro sebe na odpočinek a ranní kávu. Pak jsme si celá rodina dali pozdní snídani a den trávili koukáním na pohádky a hraním stolních her. Pouštěli jsme si lodičky ze skořápek z oříšků.

 

Manžel v podvečer obalil a osmažil řízky. Pak jsme se umyli, pěkně oblékli a děti se s tatínkem vydaly hledat Ježíška pomocí prskavek. Já jsem si mezitím zahrála na Ježíška, zapla koledy, otevřela okno a vklouzla do sprchy. Děti po návratu vběhly nervózně do kuchyně a pokukovaly pod stromeček a do otevřeného okna… Jaké bylo nadšení, když viděly nadílku! Při otvírání dětského šampáňa, mi mezi slovy „tohle přeci nebouchá“, vybouchla láhev na slavnostní ubrus a prostírání, tak jsme měli o zábavu postaráno. Po večeři jsme rozbalili dárky. Děti byly nadšené, dostaly přesně to, co si přály (každý jednu věc) a dokonce měly i pár dárků navíc. Největší radost, kromě jejich vysněných dárků, jim udělala modelína a dětská kuchyňka. Já jsem dostala od Ježíška zimní boty, které jsem si už dlouho přála a gymnastický míč, který se mi bude moc hodit na sezení v době před porodem a pak třeba na uspávání a sezení s miminkem po porodu.

Svátky pak běžně trávíme doma v poklidu. Hrajeme si, pojídáme dobroty a koukáme na pohádky. Tentokrát to však bylo úplně jinak. Manžel se večer před Štědrým dnem rozhodl, že se vydáme po příbuzných, které máme na Moravě. Nevíme, jak to pak bude s cestováním s naším srdíčkovým miminkem, tak je to jedna z posledních šancí, jak všechny ještě vidět. Hned po tom, co děti po půlnoci odpadly u stromečku, jsem začala balit vše potřebné na cestu.

25. jsme vyrazili po obědě. Čekala nás první cesta k mojí babičce, která bydlí nejblíž, přesto trvala cesta, díky častým zastávkám, dlouhé 4,5 hodiny. To v mém pokročilém stádiu těhotenství, se třemi malými dětmi za zády, není žádná legrace. Naštěstí jsme všichni, včetně tatínka, dojeli bez újmy na zdraví. Druhý den v podvečer jsme se přestěhovali o cca 150 km dál k manželovo babičce a tetě. Strávili jsme tři příjemné dny s příbuzými, i když byly velmi hektické. Ve čtvrtek v podvečer jsme se vydali zpátky k domovu. Přes 300 km dlouhá cesta nám celkem rychle utekla a my se celí rozlámaní těšili do svých postelí. Jak se říká, všude dobře, ale doma, doma je nejlíp a tak to je. Pátek jsme strávili opět na cestách po Praze a taky nákupech nezbytností.

 

Toho pravého domova jsme se dočkali až v sobotu. Ten den přijel na návštěvu můj táta. Já jsem konečně poklidila po Vánocích a z cest. Děti znovu objevily své hračky. Konečně se dostalo i na sepsání deníčku mého uběhlého týdne, protože na cestě jsme wifi připojení nepotkali a navíc jsem byla i bez mobilních dat.  Stejně, času na sebe a vlastní myšlenky bylo tak málo, že bych asi i tak sepisovala deník právě v tuto chvíli. (I s přístupem k internetu v době svátků).

Teď nás čeká příprava na, pro nás snad klidnější, Silvestr a příchod nového roku, kterého se celá rodina nemůžeme dočkat. Slavit příchod nového roku by jsme měli v poklidu doma, ale jak to u nás dopadne vám povím zase příště 🙂

Já i naše srdíčkové miminko jsme Vánoce i svátky zvládli tak nejlíp, jak jsme jen mohli. Stihli jsme všechno a dokonce i něco navíc a zůstali, i přes ten všechen stres a shon, dva v jednom.  Ještě tak vydržet dva měsíce. Čím víc se blížíme do finiše, tím je to náročnější, ale i krásnější. Pohyby miminka jsou nejen cítit, ale i vidět navenek. To, že vyrostlo, vím i bez ultrazvuku. Pohyby jsou silnější a miminko se tlačí a napíná, kde jen může a jak mu prostor dovolí, a že při mojí velikosti 156 cm, ho moc není.

Další článek budu psát až po Novém roce, tak bych vám všem chtěla popřát jen to nejlepší do nového roku 2019 a hlavně zdraví, protože to je prostě nejdůležitější. Všem srdíčkářům pak klidný rok bez komplikací. A nám? Nám ať ten boj, co nás čeká a nemine zvládneme a vyhrajeme a ten příští rok už budeme slavit v šesti.

Rok 2018 byl plný překvapeních, milých i nemilých, ale já věřím, že má vše svůj důvod a do roku 2019 vstoupíme s velkým odhodláním a nadějí, že vše dobře dopadne.

32. týden těhotenství

 
Oslavy Silvestra a příchodu nového roku u nás probíhaly celkem v poklidu, což jsem, po náročnějších svátcích, uvítala. Odpoledne jsme navštívili sousedy, kteří nás pozvali na silvestrovský svařák a uzení sýrů a masa. Sešla se skoro celá ulice. Pěkně jsme si popovídali, děti si pohrály a my v podvečer vyrazili domů přichystat si nějaké dobroty na večer. Nejmladší syn po cestě usnul v nosítku, tak ho muž přeložil do postele. Vzbudil se okolo deváté. My si povídali, odpočívali a pojídali dobroty. Mezitím usnul prostřední syn, kterého jsme vzbudili před půlnocí a šli na zahradu. Vypustili jsme tam pár rachejtlí a pozorovali ohňostroje po okolí. Pak jsme se vydali popřát sousedům šťastný nový rok a děti si zapálily prskavky. Na Nový rok žádné tradice nemáme. Prostě odpočíváme, hrajeme si a koukáme na pohádky. 
 
V týdnu mužovi skončila dovolená a Emmička se vrátila po prázdninách do školy. Nám tedy začal opět klasický týden. Nasněžilo trochu sněhu, což je u nás opravdu rarita, tak jsme s dětmi vyrazili na sáňkovačku, i když už byl večer, ale nedalo se odolat. Druhý den, ještě než sníh roztál,  jsme stihli postavit i sněhuláka.
 
Já začínám pociťovat, jak je konec těhotenství opravdu čím dál tím víc náročnější. Miminko se tlačí kde může. Šťouchá mi po celém břiše a dělá tak legrační bouličky na povrchu břicha. Objevují se i bolestiví poslíčci. Začala jsem si tedy připravovat tašku do porodnice. Co v ní všechno mám a s jakým arzenálem se tam chystám, vám povím snad v příštím týdnu, až všechno potřebné nakoupím a tašku doplním. V příštím týdnu se také chystám na další prohlídku ke své gynekoložce a poprvé zavítám i na dětské kardio do Motola, kde zkontrolují po dvanácti týdnech opět miminku srdíčko. Už se i těším, protože se snad dozvíme více informací ohledně porodu a poporodní péče. Začínám být lehce nervózní. Stále nemáme vybraná jména pro miminko.  Ke konci týdne jsem lehla s nějakou virózou, tak se teď snažím odpočívat a popíjím čaj. Většinu činností, včetně péče o děti, přebral muž. Doufám, že mi bude co nejdříve zase dobře a já budu moct začít s přípravami a chystáním výbavičky pro miminko.
 
33. týden těhotenství

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento týden těhotenství začal pravidelnou kontrolou po měsíci u mé gynekoložky. Tentokrát jsem s sebou měla „vzorně“ i těhotenskou průkazku, kterou jsem minulou kontrolu zapomněla. Ještě, že se nedá odložit břicho i s miminkem, protože při mém štěstí, bych ho zapomínala doma. Kontrola dopadla skvěle. Průtoky pupečníkem, množství plodové vody i placenta jsou v normě. Miminko roste a přibývá pěkně. Podle měření paní doktorky má cca 1860 gramů. Stále je natočené hlavičkou dolů, tak snad už tak zůstane. Podle měření je prý sice asi o týden menší, ale to vůbec nevadí. My s mužem nejsme žádní velikáni, tak máme odpovídající miminka.
 
Termín další kontroly máme opět až za měsíc. To už půjdu poprvé i na CTG (kardiotokograf – přístroj, který monitoruje srdeční frekvenci miminka a děložní aktivitu). Také to bude nejspíše poslední návštěva u mé gynekoložky před porodem. Pak už nás bude čekat jen Motol. 
 
Další den jsme vyrazili do Motola na plánovanou kontrolu na ambulanci dětské kardiologie, kde nás čekalo vyšetření  prenatální echokardiografie ( ultrazvukové vyšetření srdce miminka). Nachází se v šestém patře v sekci D. Pokud se chystáte do  motolské ambulance poprvé, tak mám pro vás jednu radu:  přímo na chodbě ambulancí není záchod. Ten se nalézá ve vestibulu u výtahů na patře, takže na záchod si zajděte nejlépe před vstupem do čekárny ambulance, protože vstup není průchozí a vždy vás musí někdo dovnitř pustit.
 
V ambulanci nás mile přivítal pan doktor Tomek, u kterého byl nejspíš další pan doktor (pravděpodobně z ciziny). Ultrazvuk probíhal klasicky, v leže na zádech. Tahle poloha už mi není tak úplně příjemná, ale ještě se dala vydržet. Nevýhoda vyšetření byla, že pan doktor mluvil převážně anglicky a vysvětloval tak druhému panu doktorovi vadu na srdci našeho miminka. Já jsem nerozuměla vůbec ničemu.  Navíc obrazovka ultrazvuku je na ambulanci v Motole jen jedna a na tu kouká lékař, takže jsem ani nic neviděla. Pan doktor nám během vyšetření řekl, že vada se nezhoršila a nevypadá, že by se k ní nějaká další přidala. To jsme velmi rádi. Opět nám potvrdil, že zhruba po týdnu od narození bude miminko operované a předtím sledované na kardiologické JIPce.
 
Při odchodu nám sestřička vysvětlila, kudy se od nich dostaneme na gynekologickou ambulanci, kde jsem se měla zaregistrovat k porodu. Cestu po Motole ve spletitých chodbách jsme zvládli, až na malý zádrhel, dobře. Ovšem na gynekologické ambulanci jsem udělala jednu velkou a zásadní chybu. Místo toho, abych klepla na dveře s cedulkou registrace k porodu, které jsem si všimla až později, když jsme čekali v čekárně, jsem si při příchodu automaticky, jak jsem byla zvyklá, stoupla ke kartotéce, u které jsem si vyžádala kartu. Paní mi opravila změny  a, i přes mé upozornění, že se mám jen zapsat k porodu, dala kartu do ambulance těhotenské poradny. My se s mužem a nejmladším synem posadili v čekárně a čekali až na nás přijde řada. Já jsem mezitím vyplňovala souhlasy s poskytováním informací o mém zdravotním stavu. Po dlouhé skoro hodině čekaní, u které jsem si právě všimla dveří s nápisem „registrace k porodu“,  a rozhovoru s mužem, že určitě čekáme zbytečně, a měli jsme jít rovnou do oněch dveří, mi odpověděl, že to věděl. Já  jsem se rozhodla dále nečekat a klepnout na dveře sestřiček z poradny. Tam jsem jedné z nich celou situaci znovu vysvětlila a ta mě poslala do „registračních“ dveří klepnout na sestřičku, se kterou jsme o pár minut později v čekárně vyplnili registraci k porodu a já dostala razítko do těhotenské průkazky. Poté jsem jen oznámila, že na kontrolu jít určitě nemusím a sestřičku z registrace jsem požádala, ať předá sestřičkám, že kartu mohou vrátit do kartotéky. Když už jsme chtěli s mužem jít, řekla nám sestřička z poradny, aby jsme si skočili tedy alespoň na ultrazvuk. To už jsem chytala paniku dalšího čekání, které je v Motole běžné. Manžel tedy poctivě vyčkával u dveří ultrazvuku a já si šla sednout na židli opodál. Manžel je skvělý! Po dalších nekonečných minutách čekání, sestřička konečně otevřela dveře a muž jí předal informaci o tom, že velký ultrazvuk z 32. týdne máme za sebou u naší gynekoložky den zpětně a také jí informoval o proběhlém echu. Sestřička odkývala, že je další ultrazvuk opravdu zbytečná zátěž a napsala nám nový termín ultrazvuku s tím, že alespoň jeden je u nich potřeba. Odešli jsme už i zároveň s termínem kontroly v těhotenské poradně naplánovaným na 11. února. Já tajně doufám, že to bude první a poslední kontrola, protože čekání na všechna vyšetření je minimálně vždy na celé dopoledne.
 
Zpátky k autu jsme se rozhodli vydat vnitřkem budovy, protože auto jsme měli na parkovišti před dětskou částí. To byla ale další velká chyba a chodbami jsme bloudili další dlouhé desítky minut navíc, jako by to ten den už nestačilo. Pak nás chtěl zachránit pán, se kterým jsme se střetli u jednoho z vedlejších východů. Jenže ses mužem špatně pochopili, takže díky tomu jsme se s ním místo k autu dostali do hlavní budovy, nejspíše ředitelství, kde už jsem se musela smát. Zpátky jsme to vzali opět hrdinsky, vnitřkem budovy, tentokrát už bez pána. Neměli jsem už co ztratit a dostali jsme se tak zpátky k východu, u kterého jsme potkali pána. 
 
V Motole jsme tak strávili “krásné” tři a půl hodinky od příjezdu do odjezdu. Nejmladší syn, který to musel absolvovat s námi, vytuhnul už po cestě domů v autě a neprobudil ho ani překlad z autosedačky do postele. Manžel pak odjel zpátky do práce a já odpadla do postele za synem a prospali jsme se až do odpoledních hodin. Pak jsme vyrazili pro zbytek dětí do školky a školy. Večer manžel prohlásil, že budeme muset vyrazit zase do Motola a potrénovat vnitřní chodby a cesty z porodnice na kardio a z kardia do jídelny.
 
Ve zbytku týdne se mi pak podařilo vyklidit komodu pro miminko a část přebalovacího pultu, tak si  začnu pomalu prát a chystat výbavičku na první měsíce pro miminko. 
 
Tašku do porodnice bohužel stále skompletovanou nemám. Snad  se mi to podaří v příštím týdnu, kdy by měly přijít věci z lékárny.
 
34. týden těhotenství
Tenhle týden bych nazvala týdnem ´Jako na horské dráze´, jak po stránce fyzické, tak psychické. Chvíli jsem nahoře a chvíli dole. Síly ubývají a hormony si začínají ve velkém dělat, co chtějí.
O minulém víkendu jsme si s celou rodinou udělali výlet do České Lípy pro jeden speciální stromeček našemu ještě nenarozenému srdíčkovému miminku. Manžel vybral, po velkém rozhodování, nakonec u zahradníka Moruši Trnavskou. Tento stromek se těžko shání. Byla zima a pršelo, ale my si ho celí šťastní vezli domů. Už je zasazený a má své čestné místo na zahradě. Každé naše dítě má svůj vlastní stromek. Máme již jabloň, třešeň a meruňku. Mimo tyto stromky máme ještě spoustu dalších stromků a keřů na naší zahrádce. Manžela začalo před pár lety zahradničení bavit, tak si pěstováním a úpravou zahrady vyplňuje volné chvíle a relaxuje tak. Když není na zahradě, tak opravuje náš dům nebo si prostě jen tak něco kutí. Teď naposledy nám na dvůr vyrobil lavičku se stolkem, kde na jaře budu popíjet čaje a kávy a mezi tím dohlížet na naše děti.
 
V týdnu to pro mě bylo velmi náročné. Nejen, že fyzicky už zvládám sotva polovinu věcí, ale i psychika už na tom není o nic lépe. Únava se začíná dostavovat ve velkém a já bych se teď nejraději uložila k zimnímu spánku jako medvěd. Bohužel zbytek rodiny mě stále plně potřebuje, tak na odpočinek nezbývá čas.
 
Konečně se mi podařilo vytřídit, vyprat a poklidit věci pro miminko a komoda zase praská ve švech. Také jsem již skoro zkompletovala tašku do nemocnice a k porodu. Pár kousků mi ještě chybí, ale myslím si, že to nejdůležitější už mám. Nejhorší je, že tentokrát nebalím na dva až tři dny, ale vlastně vůbec nevím, na jak dlouho. Potřebuji si zabalit věci na více dní, ve kterých se budu pohybovat po areálu motolské nemocnice. Nevím, jak manžel bude moci v případě potřeby dojet, tak už myslím dopředu. Nejen, že nemáme hlídání pro děti, takže se vše musí řešit s nimi, ale taky se může stát, jako tomu bylo při porodu prozatím nejmladšího člena rodiny, že některé dítě onemocní. Prostřední syn tenkrát dostal laryngitidu a měl vysoké horečky, a tak pro nás do porodnice musela dojet sousedka.
 
Tyto a další situace bohužel nejde předvídat. Musím tedy myslet dopředu a připravit se na všechny možné další scénáře. Domů to sice nemám až tak daleko, z Prahy mi dokonce jede i autobus, ale v době po porodu budu ráda, když budu muset řešit co nejméně věcí a nebudu muset nikam cestovat. Chci být co nejvíce s miminkem a pečovat po porodu i o sebe. Vím, že období šestinedělí je pro ženu náročné. Já navíc budu v cizím prostědí a ve stresu a strachu o miminko. Teď už ale raději tyto strachy a myšlenky ještě na chvíli vypnu a jdu myslet na něco pozitivního. Právě vybíráme hnízdečko pro miminko a pro sebe nějaký župan, který mi, mimo jiné, ještě ve výbavě chybí. Ráda bych konečně sepsala seznam věcí, které mám připravné do porodnice, bohužel mi to nejde tak rychle, jak jsem si představovala a pořád řeším spoustu dalších věcí. Tak snad za týden.
 
35. týden těhotenství
 
Poslední trimestr je opravdu velmi náročný. Na všech maminkovských stránkách doporučují odpočívat a užívat si poslední chvíle miminka v bříšku. No, to se jim řekne, když k tomu mám tři  další malé děti, které mě potřebují.
 
Děti potřebují jíst, hrát si, vozit do / ze školky a školy. Do toho mají i své záliby. Ještě, že mám tak úžasného muže, který mi pomáhá, než jde do práce a hned, jak z ní přijde. Odváží děti, jezdí na nákupy a obstarává to složitější v naší domácnosti. Já tedy děti svážím podle potřeby a starám se o ně, než přijde muž, který se vrací v podvečerních hodinách.
 
Moje tělo už začíná proti jakékoliv větší námaze protestovat a dává mi jasné signály, že takhle už ne. Rozhodla jsem se tedy poslechnout své tělo a dodržovat doporučení. Odpočívám, co to jen jde. Sil na porod a období po porodu bude potřeba hodně. Celá naše rodina tedy zpomalila na tempo šneka. Nikam nechvátáme, protože nám stejně jako tomu šnekovi nic neuteče.  Žádné speciální zprávy ani novinky u nás nejsou. Miminko si u mě dopřává čím dál tím menšího prostoru, tedy i místa k pohybu, takže se už spíš jen tak převaluje. Každým dnem, co se blíží termín porodu jsem nervóznější a nervóznější, jak to všechno uděláme a jak to nakonec dopadne. Začíná na mě doléhat i hnízdící mánie, takže pořád dokolečka něco přerovnávám a porovnávám. Mám chuť si najmout uklízečku a malíře, i když vím, že je to u nás naprosto zbytečné.
 
Děti s mužem odjely v pátek na víkend na Šumavu. Straší dva jsou s dědou na lyžích. Kryštůfek zažívá takovou svojí premiéru bez rodičů a Emmička, po dvou letech, bude stát opět na lyžích. Jsem zvědavá, jak to zvládnou. Manžel s nejmladším jsou u tchýně a počkají na děti do neděle, než je děda (můj táta) zase přiveze, aby nemusel muž jezdit na dvakrát. Štěpán (nejmladší syn) zažije také svoje poprvé. Poprvé bude přes noc bez maminky a celý víkend bez kojení a hlavně uspávání bez kojení. To tedy už máme vyzkoušené, že jde. 
 
Věřím, že to všichni zvládnou. Já už dlouhé cesty špatně snáším a navíc bych byla daleko od Motola, kdyby se cokoli začalo dít. Těhotenství s miminkem s vrozenou srdeční vadou má tedy i své nesporné výhody : jsem po sedmi letech sama doma. Mám pro sebe celý volný víkend. Rozhodla jsem se uklidit, „zahnízdit“, alespoň po troškách, a relaxovat. Kdy jindy se věnovat jen sobě, svému tělu a miminku, které se mi právě teď vrtí v břiše, než když jsem sama. Do porodu už to půjde jen stěží. Všechno, co jsem měla naplánováno na všední dny, jsem se rozhodla přeložit na víkend, tak jsem zvědavá, jak to zvládnu. Bude potřeba se zabavit a zaměstnat mozek, aby nemyslel na hlouposti. I když si myslím, jak se mi vlastně stýskat nebude, vím, že bude a moc. Také ale vím, že si od sebe potřebujeme všichni vzájemně odpočinout, aby jsme se o to víc na sebe mohli těšit. Je to taková malá příprava na odloučení, které nás po porodu bude čekat.
 
36. týden těhotenství

 

 

 

Děti se s mužem v neděli úspěšně vrátily  z hor. Všichni byli plni zážitků, tak jsme se propovídali až do pozdních večerních hodin. Kryštůfek si vyzkoušel, jaké je to poprvé stát na lyžích, a sjel dokonce i kopec. Emmička jezdila sama na vleku a sjížděla menší kopce. Oba byli chválení, prý je to moc bavilo. Štěpánek si užil roli opečovávaného jedináčka, kterého obskakoval nejen tatínek, ale i babička a strejda Martin, ke kterému jezdili krmit ovečky.
 
Já jsem mezitím odpočívala a čerpala síly. Musím se ale přiznat, že mi to velice rychle uteklo. Věřím, že bych takhle relaxovat dokázala ještě pár dní navíc. Děti si jako bonus přivezly rýmu. Teď už jí má celá rodina.
 
Týden utekl jako voda a Emmička si ve čtvrtek přinesla své 1. vysvědčení. Chodí na základní školu, kde místo známek dostávají slovní hodnocení. Přála bych to zažít všem dětem i rodičům. Musím uznat, že je to opravdu úžasné a dokonce to předčilo i mé očekávání. Dozvěděli jsme se například, co všechno se Emmička naučila a co všechno ovládá. V slovním hodnocení je ale i shrnuté to nejdůležitější, co Emmička v průběhu prvního pololetí zažila. Jsou tam třeba popsané některé z nejzajímavějších výletů nebo plavecký výcvik. Je to takový deníček prvního pololetí naší malé školačky, která si tak díky tomu bude moci vždy připomenout, jaké to v první třídě bylo. Jednička jako číslo je sice krásná, ale nic moc by nám za x-let neřekla. V průběhu roku děti dostávají známky jako na kterékoliv jiné škole, aby to neměla paní učitelka zas tak složité. V den pololetního volna jsme si za odměnu s dětmi udělali pyžamový den, který všichni milujeme.
 
 Pro naše srdíčko, které se ještě dopéká a snad ještě nějaký ten pátek bude, aby nabralo co nejvíc síly na blížící se porod a operaci, jsme nakoupili zase pár nezbytností.  Jedna z posledních věcí, co jsme chtěli pořídit, bylo nosítko pro novorozence. Doma máme totiž jen ty pro starší děti od čtyř měsíců. Nebylo moc z čeho vybírat. Většina byla v neveselých barvách. Po tom, co jsme objevili jedno duhové, vyrazil manžel s klukama hned po práci do Teplic, aby ho náhodou nekoupil někdo jiný.  Chtěli jsme, aby miminko mělo ten start do života co nejveselejší. Nosítko je hlavně pro muže, který se nerad motá do šátku, přes ten jsem u nás doma já. Pro mě bude nosítko hlavně na přesuny, když pojedu pro děti do školy a školky. Možná ho využiji už v nemocnici. Určitě si ho s sebou přibalím. Já jsem objednala kojící korále, které se mi moc líbily a třeba časem pomůžou miminku i s prořezáváním prvních zoubků. Rovnou jsem si k tomu objednala i kousátko s klipem ve stejné barvě, aby jsme pak spolu ladili. 
 
Spíme společně, tak jsem se rozhodla, pro jistotu a větší pocit bezpečí, pořídit pro miminko hnízdečko, ve kterém bude v noci spinkat. Teď jen vybrat látky.
 
Tašku do porodnice mám snad kompletní. Rozdělila jsem ji na dvě části. První bude určena na porodní sál a ta druhá na pokoj. Na porodní sál jsem si zabalila dva ručníky, sprchový šampon, žínku, kartáček s pastou na zuby, gumové pantofle, balík poporodních vložek, jedny síťované kalhotky, neperlivou minerálku, bonbony z hroznového cukru, tyčinky na doplnění energie a papíry, které porodnice vyžaduje – tedy hlavně oddací list. 
 
Na pokoj jsem si zabalila asi šest menších ručníků, župan, balení síťovaných kalhotek, dva balíky poporodních vložek, balík prsních vložek, kojící podprsenky, zbytek kosmetiky, toaletní papír a vlhčený toaletní papír, balení kapesníčku, sprej do nosu s mořskou vodou, špunty do uší, noční košile, pohodlné tepláky a trička s výstřihem, teplé ponožky, boty na přesuny z gynekologie na dětskou kardiologii, pytel na špinavé prádlo, drobné do automatu, elektronickou prsní odsávačku, lanolin z lékárny na bolavé bradavky, knihu, medvídka s bílým šumem pro miminko na uklidnění, když nebudu moct být s ním, který mi zapůjčila kamarádka a homeopatika na lepší hojení po porodu pro mě a také  homeopatika pro miminko na lepší hojení po operaci, o kterých jsme se dočetli ve skupince.
 
Autosedačku na odjezd z nemocnice a oblečení pro miminko budu chystat v příštím týdnu. Také mě čeká nejspíše poslední předporodní vyšetření u mé gynekoložky. Pak už budu jezdit do Motola.
 

37. týden těhotenství

Tenhle týden jsme si, jako většina republiky, užili sněhové nadílky. Děti byly nadšené. Aby ne, když tolik sněhu a takovou dobu v kuse snad ještě ani nezažily. Mé nadšení bylo už o něco menší. Navlékání dětí do všech těch vrstev oblečení a nandavání rukavic mě dovádí k šílenství, asi jako většinu rodičů. Naštěstí bydlíme v domku, tak děti oblékám postupně a vypouštím je na dvůr, aby nekřičely, že jim je teplo.

Problém mi už dělá i delší chůze, natož chůze ve sněhu, takže se pohybujeme spíše na zahradě a okolo domu. Válení sněhových koulí na sněhuláka jsem po patnácti minutách vzdala a raději sedla na houpačku a pozorovala kluky válející se ve sněhu. Když nad tím tak přemýšlím, tak zlaté těhotensví přes léto, které jsem zažila už třikrát. Zima je pro mě více náročnější po všech stránkách než teplé letní dny.

Denní jízda autem už mi taky dělá problémy. Břicho mám narvané až téměř u volantu. Jsem ráda, že pro dceru do školy jezdím jen do sousední vesnice, ale i tak je to výprava minimálně na půl hodiny. Prostřední syn Kryštof už do školky nechodí a je se mnou a nejmladším synem doma. Ubyla mi tak jedna cesta autem. Navíc je období chřipek, takže už doma zůstane nejspíše až do porodu, abychom minimalizovali riziko nákazy infekční nemocí.

V pondělí jsem byla na poslední kontrole u mojí paní doktorky než si mě převezme gynekologie v Motole. Miminko bylo velmi aktivní a při ultrazvuku se s paní doktorkou pošťuchovalo. Vyšetření bylo vcelku rychlé. Placenta, průtoky pupečníkem i množství plodové vody je v normě a miminko podle odhadů z měření váží 2540 gramů. Bohužel mám pozitivní test na streptokoka. Jsem zvědavá, jestli to bude nějaký větší problém u srdíčkového miminka, které půjde na operaci, než u zdravého. U obou kluků jsem streptokoka měla pozitivního, a tak vím, že je důležité přijet včas, aby stihla vykapat infuze s antibiotiky. U nejmladšího syna se to však nestihlo a jen ho více sledovali a měřili mu fyziologické funkce ( hlavně poslouchali srdíčko a měřili teplotu). Oblečení na odjezd z nemocnice pro naše srdíčko už mám nachystané a zabalené v tašce pro tatínka, až si pro nás pojede.

38.týden těhotenství  – POROD

V pátek mě kamarádky vytáhly na večeři, abychom to stihly ještě před porodem. V sobotu ráno jsme, s dalšími dvěma rodinami z vesnice, vyrazili do plzeňské Techmánie na poslední výlet, kdy jsme byli ještě dva v jednom.

 

 
11.2. jsme  rozvezli děti po školkách/školách a jen s tím nejmenším jsme vyrazili  na kontrolu do Motola. U hlavní brány nemocnice jsme se minuli s autem ČT, se kterou jsme se měli poprvé sejít. Natáčejí dokument o sestře na JIPu z kardiologického oddělení. Je to obdoba dokumentu – Doktoři . Dozvěděli jsme se, že už natáčí cca rok, ale chybí jim rozhovor s rodiči před operací.
 
My jsme zamířili k jižní bráně, kde se dá zaparkovat za 10Kč/h PO-PA 8-20h (platí se penězi, kartou, aplikací). Tuhle užitečnou informaci jsme se dozvěděli na Srdíčkářích. Z parkoviště je to kousek do kopce k bloku G, do kterého se dá vejít prosklenými dveřmi. Jen si dejte pozor na čas, otevírací doba je 5-20h. Tudy se dá chodbou projít k výtahům bloku D, kde je v pátém patře porodní část. Po cestě jsme narazili na bloudící štáb, poradili jsme jim cestu a po chvilce, kdy jsme šli společným směrem jsme se jim i ,,prozradili“.  I kdybychom chtěli a domluvili se, tak se takhle nepotkáme.
 
Na ultrazvuku jsme předali sestřičce těhotenskou průkazku s  papíry z ECHa od pana Tomka a vysvětlili ji proč tam jsme. Místo čekání jsme se vrátili k výtahům, kde s námi  reportéři z ČT udělali rozhovor. Byl to pro nás šok. Před kamerou jsme stáli poprvé a hned na ostro. Bude to zřejmě kvůli prvním spontánním odpovědím bez přípravy. Rozhovor mohl trvat kolem deseti minut ,opravdu nevíme, těžko si ho i vybavujeme. Pak jsme se bez nich přesunuli k čekárně. Štáb zůstal u výtahů, aby neděsil lidi. Jenže to takhle dlouho nezůstalo. Jak jsme se tomu našemu výstupu smáli a blbli na chodbě se Štěpánkem, otevřely se  dveře s tím, že si nás natočí, jak si hrajeme. Jenže to je jako když vás opaří, zase jsme se zasekli. Po chvilce kameru vypli a přesunuli se za námi do chodby před ultrazvuk, kde jsme si ,,normálně“ povídali a čekali na zavolání k paní doktorce. Volání jsme přeslechli a až na druhou výzvu nás se smíchem jedna sestra upozornila,že nás je tam jako psů a ani jeden neslyšíme.
 
Po vstupu na ošetřovnu štáb zpražila zaskakující paní doktorka, která teprve před hodinou zaskočila za kolegyni, se kterou to bylo domluvené. Nechtěla být v záběru, nechtěla v něm být ani slyšet a kamera neměla překážet/oslňovat. Ultrazvuk tak proběhl v naprostém tichu. Po odchodu štábu se paní doktorka rozpovídala, byla velmi příjemná. Upozornila nás na menší odhadovanou porodní váhu, ale  to, že se děti s vadou rodí lehčí, nám minule řekli. Na chodbě se nám paní režisérka omluvila a domluvili jsme se, že oni půjdou na kardiologické oddělení za sestřičkou z dokumentu a my se k nim přidáme po zbylých vyšetřeních. Řekli jsme jim, že to ale může trvat i několik hodin. Všichni, co zažili poradny, to znají. Nevadilo to. Měli jsme se ozvat, až budeme moct přijít. Během čekání na monitor, vyšetření a pana doktora nám volali, že štáb ani nás by tam kvůli chřipkové epidemii nepustili. Měli jsme se tedy ozvat, až budeme rodit, a ať se hlavně nebojíme volat ve dne v noci. Vyšetření proběhlo v pořádku. Byl tam pan doktor, který byl u porodu Štěpánka. Další návštěvu nám naplánovali na 18.2. na kterou už nedošlo.
 
Jak porodní den viděl tatínek?
 
Ráno mě vzbudil budík- Odvez Emmičku do školy a hurá do práce. Jenže, to bych dole nesměl potkat Adél, která mi řekla, že je od dvou hodin vzhůru, je ji strašně blbě, a že měla kontrakce. To by rozhodilo nejednoho rozespalého chlapa, který má rád věci tak, jak mají být. Zeptal jsem se jaký je plán a jestli mám jít do práce nebo jedeme hned. Rozkaz zněl jasně,odvez Emmičku a budeme spolu doma. 
 
Emičce jsem udělal větší svačinu než obvykle a po cestě  ji vysvětlil, co se bude nejspíš dít. Ve škole jsem paní ředitelce popsal stránku teoretickým doprovodem pro Emmičku  ze školy domů přes sousedy, sousedky až po dědečka, který jako jediný z najatých hlídačů byl schopný utrhnout se z práce a dojet. Má to +-140km. Od Adél už věděl, že se něco děje a měl čekat na signál. Naštěstí už má nějaký ten rok soužití se ženou za sebou, je spokojeně rozvedený, a vyrazil i bez povelu ´přijeď´.  V klidu jsem dcerku doprovodil do třídy, počkal, až se nasnídá,  a vyrazil ke své rodící ženě. Obstaral jsem zbytek potomků, nanosil připravené tašky do auta a vyjel před dům. Doma jsem se oholil a pěkně oblékl. Oproti předchozím nočním výjezdům byla tohle příjemná změna. Dva ze čtyř předchozích porodů vypadaly tak, že mi Adél řekla, že v noci bude rodit ať jdu spát. Po několika dětech neodmlouváte, protože spánek je to nejhezčí, co si můžete sobecky užit jen vy sami.  K ránu nebo během noci to většinou přišlo a jeli jsme. Prázdná Praha se sice projíždí parádně, ale mě po ránu dlouho trvá než nastartuju. Adél si mezitím dala kolečko svých ranních rituálů s tím, že přijde kamarádka (sousedka) a pojedeme. Říkal jsem si, že tohle je už tutovka a zavolal kolegovi do práce, aby to vzal za mě. S nadřízeným jsem byl domluvený, že si můžu vzít dovolenou ze dne na den a kolikrát bude třeba (na porod máte nárok na náhradní placené volno). Je fajn si sednout s těmi, co se jich to v práci týka a domluvit se na tom, co se bude dít a jaké máte jako zaměstnanec možnosti. Všechny děti jsem vždycky utajil do poslední chvíle. Ze začátku se o těhotenství nemluví a já mlčím z pověrčivosti až do porodu.  Moji kolegové a jedni z nejlepších kamarádů se o tomhle dozvěděli v 6. měsíci jen díky tomu, že se na mé třicáté narozeniny spikli a udělali s Adél oslavu. Šok jsem jim tím pádem vrátil.  Jenže Adél kontrakce ustaly a začalo se to táhnout – pro mě nejhorší část dne. Ta představa, že to byl jen planý poplach, a že to může přijít zase bůh ví kdy, byla hrozná.
 
Nechali jsme tedy maminku odpočívat v posteli a vyrazili jsme s klukama ven nasosat trochu té energie ze Slunce. Pozorovali jsme ptáky na krmítku a první prolety včel. Kryštof , který už je druhý týden ze školky doma kvůli potenciální nemoci, byl nadšený ze včel, které hledaly teplá místa po okolí a sedaly si na jeho vyhřátou mikinu, tepláky nebo čepici. Byl to parádní den, kdy všechno vycházelo tak, jak má. Opravdu jsem si moc přál, aby to mimču vyšlo zrovna dnes (14.2.).
 
Najednou u nás zastavila pošťačka a dovezla háčkovanou chobotničku, co má chapadla zatočená jako pupečník. Miminka se jich chytají a má je to uklidňovat. Adél si ji objednala u jedné ze svých hodných kamarádek. Byla to další z několika maličkostí, co vás potěší. Vrátili jsme se domů, kde nám Adél řekla, že sice nerodí, ale cítí, že je něco jinak a určitě pojedeme po obědě, až uspíme Šťépka, do Motola.   Stihl jsem tedy sjet ještě do školy, kde už se všichni vyptávali, jak to vypadá a přáli nám všechno dobré. Paní vychovatelka Míša se smála tomu, jaký dostala seznam jmen, a že nakonec vidí tu samou známou tvář . U auta jsem se potkal se sousedkou ,která nám šla pohlídat děti než přijede děda, kterého jsme cestou do Motola minuli na konci vesnice .
Zamířili jsme zase k jižní bráně. Čekalo tam na nás supr parkovací místo za necelých šedesát kaček do druhého dne (14:50). Strašně nerad jsem ho o několik hodin později opouštěl. Vyrazili jsme známou cestou k bloku G, kde jsme z -1 vyšli do P a dali se směrem do části pro dospělé, 5. patro blok D. V kartotéce jsme vyzvedli kartu a vtipkovali s paní, která tam byla i v předchozích letech. Nepamatovala si nás, ale prý se s dalším mimčem  polepší a popřála nám, ať  všechno dobře dopadne. Prošli jsme na příjem k porodním sálům ( prosklené dveře s miminky), kde si Adél vzali na vyšetřovnu a já mezitím šel zaplatit příspěvek pro doprovod k porodu. Příspěvek je na oblečení a proškolení doprovodu v hodnotě 688Kč. Sestřička vám ho na příjmu potvrdí a vy si ho můžete uplatnit u pojišťovny, která vám vrátí částku zpět. Poplatek se platí na pokladně v přízemí. Když se doprovod nezúčastní, vrátí nemocnice peníze zpět.
 
Potkali jsme se s Adél v čekárně. Podle monitoru a pana doktora sice rodila, ale málo. To co měla za plodovou vodu byla hlenová zátka. Kontrakce byly malé, zhruba po sedmi minutách, takže pokud se necítí špatně, máme se vydat k domovu. Samosebou jsme se měli otočit na patě hned, jak by se nám něco nezdálo. Přece jenom je to čtvrtý porod. Kontrakce by měly být k pěti minutám, minimálně hodinu v kuse. Věděli jsme, že se Štěpánek narodil do druhého dne po hlenové zátce, a že mimčo je aktivní hlavně v noci. 
 
Takže co s načatým odpolednem? Řekli jsme si, že když už máme hlídání, tak toho využijeme a dojdeme si v Motole někam do cukrárny, ale z toho po cestě výtahem sešlo kvůli velkému množství potencionálně nemocných lidí. Vyrazili jsme tedy pro dobroty a nějakou tu úplatu pro sestřičky do Lidlu v Horoměřicích. Adél začala oddychovat chvilku před příjezdem,ale smála se že to ještě není ta HODINA, o které pan doktor mluvil. U regálku v Lidlu jsem se pro změnu smál já. Chodilo se jí o poznání hůř, ale Motol prý ještě ne. 
Nabrali jsme směr domov. Podle výpočtů měla mít 3 kontrakce za jízdu, což to se nám i povedlo. Doma, mezitím co se Adél sprchoval ( kontrakce ve sprše snáší líp) , jsem připravil večeři pro zbytek smečky a  převlékl jsem je do spacího. Děda doma válel, kluci z něj byli nadšení. Emička to celé snášela trochu hůř, ale stačilo jí to jen vysvětlit. Znovu jsme vyrazili do Motola. Máme to necelých 30 minut klidnou jízdou (19:27). Kontrakce byly pod pět minut. Začala je snášet o poznání hůř. Už to byla ta správná křeč, kdy se vám všechno blokne. Rozptylovala se lovením písniček přes Shazam a  sledováním tachometru, že prý jedu moc rychle (40/80/110 po D7).
 
Opět jsme zastavili pod jižní bránou. Zaplaceno jsme měli z předchozí cesty, a tak už nám zbývalo  jen vyfunět k bloku G. Vtipkoval jsem o jejím tempu. To jsou ty chvíle, které vám žena dokáže vyčíst i po dvou letech + píchání vody, ale k tomu se dostaneme. Po pro mě dlouhých 21 minutách jsme byli od parkoviště u dveří bloku G, kde jsme stihli nabrat  ztracenou maminku, která hledala s malým klukem lékárnu. Jenže dveře byly zavřené. Kdo by taky přes den četl výstražné cedulky, že vám je ve 20h zavřou. Naštěstí šla domu nějaká pracovnice nemocnice a otevřela nám. Opotil jsem se jen při představě, že to celé obcházíme. Z -1 jsme vyšli do přízemí a výtahem na konci chodby jsme se dostali k porodním sálům. V tuhle chvíli jsme dali vědět redaktorům z ČT, kteří nám popřáli, ale přijet nechtěli. Zazvonili jsme na sestřičku s tím, že už jsme tam byli, že už kartu musí mít u sebe, a že teď už určitě Adél rodí. Ta měla zrovna kontrakci a stála v křeči opřená o zeď. Sestřička řekla, že už nemusíme nic říkat, že teď už vidí, že rodí i bez vyšetření. Měla zvláštní smysl pro humor. Byl to jeden z nejlepších příjmů, co jsem tam zažil. S Adél jsem dokonce mohl na vyšetřovnu ( některé vás pustí jen do šatny pro doprovod), abych ji mohl pomáhat. Převlékl jsem ji do košile a uložil na bok, aby ji mohla  sestřička připojit na monitor než se mnou vyplní papíry a přijdou doktoři. Adél byla otevřená na 5cm. To v zápětí špatně nesla paní doktorka ( sen všech mužských doprovodů – vtip ) , která začala shánět celý tým. Sestřička zase žertovala ve smyslu, že už tam ale  dnes jsme  podruhé a že rodí krásně. Adél nahlásila léky, které ji nesmí do kapačky dát kvůli alergii. Když máte pozitivní výsledky na strepkokoka, dává se vykapat lék. Většinou je to penicilin a musí  to stihnout vykapat do porodu. Ideální jsou prý 4h předem. Mezitím vším jsem nanosil všechny naše věci do stejné  skříňky jako při posledních porodech. Sestřička mě pochválila, prý si toho ani nevšimla, ale přechválila mě – zapomněl jsem tam naše boty.  Převlékl jsem se a držel Adél na břiše čidlo na snímání tepu miminka. Po vyšetření nás vzali na porodní sál, kam si můžete vzít připravenou ,,porodní“ tašku.  Na pultíku pro miminka jsme si všimli růžového ručníku a smáli se, že to určitě bude holčička, ale to by z druhé strany nesměla být schovaná modrobílá čepička.
 
Přišla se nám představit naše porodní asistentka , které se nás ptala, co bychom si přáli, když to bude jen trochu možné. Bylo nám všem jasné, že to záleží na zdravotním stavu miminka, ale je fajn, když to ví dopředu. Pak už byl pokoj celý  náš. Měl jsem pohlídat čtyři věci: Nepíchat vodu, nechat dotepat pupečník, přiložit mimčo a stříhnout pupečník. Řekl jsem Adél, že má do porodu 2h40minut, a že to tedy nejspíš nestihneme v srdíčkový den, ale že i tak to byl parádní den na porod. Pak už mohla Adél do své oblíbené sprchy. Já mezitím seděl na zavřeném záchodě a hlídal. Dvakrát Adél musela na monitor a jednou u nás byla paní doktorka, která měla vyšetřovat mimčo. Znovu jsme probrali, jaké máme možnosti,  a co se bude dít. Všichni byli bezvadní. Po 23.h hodině už jsem věděl, že bude rodit každou chvílí, začne kňourat úplně jinak. Musí to být nesnesitelná bolest. Zase přišel čas vyšetření a asistentka řekla, že by pomohlo píchnout vodu. To byla moje chvíle, která vydržela zhruba tři a půl minuty než na mě naběhla paní doktorka. Adél si vodu sama nechala píchnout a já počkám, kdy to vyplave. Vzápětí na to Adél porodila.
Všichni jsme byli zticha, než mimčo začalo křičet. V tu chvíli to zase začalo žít. Paní doktorka mimčo přiložila Adél, která byla strašně šťastná a hlavně se ji ulevilo. Až po chvilce nás napadlo zeptat se, co vlastně máme. Paní doktorka koukla pod přehoz a řekla „holčičku“. Měli jsme ohromnou radost. Řekl jsem jim, že proti klukům nic nemáme, ale že bych se s ním, kvůli Emičce, nesměl doma ukázat.
 
Paní doktorka vyšetřovala Zoe na Adél a já mohl šmiknout pupečník. Pak si Zouí vzali do vedlejší místnosti, kde měli všechno důležité pro miminka s vadou srdce. Mohla si mě tam vzít s sebou. Okysličení bylo okolo 74 ( zdravé jsou u 100/ k 50 je to špatný). Netrvalo to dlouho a byla v inkubátoru s růžovou čepicí zpátky u Adél. Byl to neskutečný zážitek. Od paní doktorky jsme dostali kartičku se jménem Zoe, její váhou a číslem na kardio jipku, kam jsem měl zhruba za hodinu zavolat a zjistit, co bude dál. Řekli nám, že ji hned ráno můžeme navštívit. K mimču vás pustí po desáté hodině, pokud je na oddělení vše v pořádku. Dobrá zpráva byla i ta, že se Zoe narodila ve vaku z blan a nepřišla tedy do styku s možným strepkokokem. 
 
Se všemi jsme se rozloučili a zůstali vedle sebe ležet na porodním lůžku. Odepsali jsme příbuzným a kamarádům.  Zhruba po hodině se k nám vrátila porodní asistentka. Odvedl jsem Adél do sprchy, kde jsem ji opláchl a převlékl do čistého. Sestřička Adél donesla něco málo k snědku a my zavolali na kardiologické oddělení. Zvedla mi to sestřička, o které jsem se později dozvěděl, že je to ta naše z dokumentu. Předala mi pana doktora, který nám řekl, jak to se Zoe vypadá a co ji nejspíš čeká. Dostala lék na neuzavření díry mezi síněma a čekala ji katetrizace přes pupečník. S balónkem jsme tak nějak počítali. Hned po telefonu jsme se shodli, že to bude to první a nejlepší, co můžou pro Zoe udělat, aby mohla v klidu dýchat a nabírat síly.
 
Pro Adél si přišel sanitář a odvedl ji na pokoj. Já posbíral všechny věci, rozloučil se se sestřičkou na příjmu, která zrovna vtipkovala s rodící maminkou o tom ,že tady s vodou nedělají, že nejsou instalatéři, a vyrazil jsem hlavním vchodem kolem budovy k autu. Vyzvedl jsem tašku ,po porodu´a šel za Adél na rizikové oddělení v 5. patře bloku C. Na předání mi sestřička dala dvě minuty. Pak jsem na autopilota došel k autu a vyrazil k domovu. 
 
Měl jsem dva úkoly, dojet v pořádku a vysterilizovat odsávačku. Při čekaní na bod varu jsem omrkl děti s dědou. Jednička s dvoujkou spaly na dědovo nafukovací posteli, děda se krčil s trojkou na malé posteli a chrápal na celej barák. Nikomu to očividně nevadilo. Děda je teď za hrdinu, má můj obdiv. 
 
Napsal jsem Adél, že je doma všechno v pořádku, ať si odpočine, a že se za chvilku uvidíme. Odsávačku jsme vyčistili spolu se Štěpánkem, kterého vzbudilo svědění. Ve 3:37 jsem psal kolegovi, že se v práci stavím jen pro dovolenku, abych byl blíž Motolu. Pak jsem upadl do komatu, z kterého mě  ještě párkrát vytrhl plačící Štěpík a vrnící telefon. Vstávali jsme po sedmé. Umyl jsem mu bolavé nohy a vyrazil směrem k Praze.
 
Došel jsem pro Adél na Céčko a vyrazili jsme budovou do dětské části nemocnice. Můj orientační smysl dostal na frak. Hlavně proto, že jsme prostě nedokázali najít lepší cestu, aby Adél nemusel tolik běhat. Během dní ji z nedostatku odpočinku a neustálého chození/sezení strašně otekly nohy. Jedna z mála ochotných sestřiček na rizikovém oddělení ji řekla, že to má z té námahy. Po porodu by měla jen ležet, mazlit se a nabírat síly. Poradila ji, aby je večer sprchovala studenou/teplovu vodou a lehla si na postel obráceně tak, aby je měla na straně s polštářem, kde se dá postel přizvednout. Doporučila ji na to bílkovinu (název jsem zapomněl,ale lékárnice ví, co chcete).
 
Cesta na kardio: z 5. patra Céčka sjedete do přízemí, kde se dáte směrem do bloku G, v tom sejdete o půl patra níž -P a dáte se do dětské části Motola,kterou kolem schodům k pohotovosti a  RTG projdete k výtahům v dětské části, kterým vyjedete do 6. patra ke kardiologickému oddělení.
 
Zazvonili jsme na sesternu, ohlásili se jménem a čekali, až si pro nás přijdou. Někdy vás pustí rovnou podle situace na oddělení. Pustili nás oba najednou, ukázali nám do čeho se máme obléct, jak si vyčistit ruce a kde Zoe leží. Adél si ji mohla pochovat, já udělal nějaké fotky a hned jsme se dozvěděli že ji v 11:30 čeká katetrizace. Pro Zoi si přišly paní doktorky ve veselých pláštích. Odvezli jsme ji společně k sálu, kde jsme se rozloučili. Katetr měli zavést přes pupečník. Byla to operace na hodinu.

 

Doprovodil jsem Adél na pokoj, aby se najedla, a já vyrazil hledat jídelnu. Najdete ji v dospělácké části nemocnice v -1 pod D. Na výběr jsou tři hotovky, nějaké minutky  a spousta salátů, zákusků a pití. Hlavní jídlo s pitím mě stálo 78Kč. Na stažený žaludek toho bylo až až.

 
Po operaci nás pustili po jednom. Podle doktorů to šlo parádně. Díky rozšíření otvoru mezi síněmi mohli Zoi pomalu ubírat léky. Okysličení se zvedlo k 90%. V průběhu dne jsme Zoi ještě několikrát navštívili s ohledem na ostatní pacienty a take, abychom ji zbytečně nerušili, když spí. V ten den jsem ji mohl vykoupat, namazat a pomoct s převlečením. Orosil jsem se. Je to doba, co jsem se mohl starat o takového skřítka a ještě pod drobnohledem sestřiček, které  jsou neskutečně šikovné a starostlivé. Večer jsme se rozloučili a já vyrazil propustit dědu, který musel domů.
 
Telefon jsem měl plný zpráv a zmeškaných hovorů a na Srdíčkářích spoustu pěkných reakcí, které si v nejslabších chvilkách pročítám pořád dokola. Je to parádní pocit vědět, že na nic nejste sami, že teď to zrovna dáváte, ale můžete se kdykoli ozvat. Je jedno jestli lidé pojedou od Zbiroha, Berouna, Prahy nebo z vesnice. Tyhle maličkosti jsou strašně důležité pro psychiku, která dostává zabrat. 

 

Hlídání jsem objednal až na nedělní ráno s tím, že se na chvilku vystřídáme u Zoe a maminka nasosá trochu té energie, které naše děti mají na rozdávání. I přes rozmluvu v autě se nám to nepovedlo. Adél z toho byla nešťastná. Už jsem se tam s nimi neměl v ten den ukazovat. Bylo to i vypjatou situací na oddělení, kde se realita rozcházela s tím, co nám říkali a píše se na srdickarich.cz. Odjeli jsme tedy  na domluvenou návštěvu s tím, že se s dětmi odpoledne hecneme a zkusíme maminku rozveselit. Bohužel ani pokus č.2 nevyšel podle představ. Dokonce Adél kluci křápli displej na telefonu, když se tahali o fotky. Bylo jim to strašně líto. Po cestě domu jsme se bavili o věcech, které zpátky prostě nevezmeš i kdybys chtěl. V neděli jsem poprosil o hlídání kamarádku z ulice, ,která počkala do příjezdu babičky. Já jsem celý den strávil s Adél a Zoí. Oba jsme se dostali na dno svých sil. Víkend jsme hodili za hlavu s tím, že s novým týdnem bude určitě všechno lepší.
 
Celý den v práci jsem měl sevřený žaludek, ale pondělní večer bylo přesně to, co skleslý rodič potřebuje, aby zase mohl fungovat na 120%. Poprvé od pátku jsem viděl Zoe koukat a Adél se smát. Zase jsem koupal. Po koupání jsem mohl poprvé chovat  a zase jsem se zpotil jak myš. Adél nakojila a  jen spolu jsme strávili zbytek supr večera. Vyrazil jsem domů, kde na mě čekal drbající se Šťepánek a probdělá noc. Babička vypadala unaveně. Je to let, co se starala o děti, a my jí na krk pověsíme hned tři tasmánské čerty. Ale zvládla to levou zadní. Jsem strašně rád , že ji děti mají a já se můžu věnovat jen Zoe s Adél. 
 
Operace je naplánovaná na středu 20.2. okolo 8h, den strávím jen s Adél. 
 
Jsem zvědavý, jestli Vám Adél k tomu porodnímu dni napíše jak to viděla ona. Mohli bychom se zasmát mezi známými rozdíly žen a mužů.