Pro dítě přicházející do nemocnice je důležité, aby bylo o tom, co je čeká, přiměřeně  a pravdivě informováno. Tuto úlohu často nejlépe zvládnete vy, rodiče, protože své dítě dobře znáte a víte, kolik a jaké informace vaše dítě potřebuje.

Mnozí z vás však váháte kdy a jak dítěti předem říci o chystaném pobytu v nemocnici. Máte strach z jeho reakcí a z toho, že vystrašené dítě odmítne spolupracovat. Zdá se vám vhodnější strategie překvapení.

Děti však cítí a tuší, že se děje něco nezvyklého, vidí strach a rozrušení rodičů. Fakt, že jim nikdo nic nevysvětlí ještě posiluje jejich podezření, že se chystá něco děsivého. Nemají-li informace, nemohou mobilizovat vlastní přirozené mechanizmy, které by jim pomohly se s náročnou životní situací vyrovnat. Může u nich dojít ke ztrátě důvěry jak k vám, rodičům, tak k lidem obecně. Proto bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti s reakcemi dětí na hospitalizaci a léčbu a poradila vám, jak můžete svým dětem účinně pomoci.

Alice Řezníčková

 

Jak nejlépe informovat dítě o potřebě hospitalizace/operace a jak vysvětlit, co ho v nemocnici čeká

Je velmi důležité, jak se člověk hovořící s dítětem cítí a má-li na rozhovor dostatek času. Úspěch rozhovoru totiž záleží hlavně na pocitech, které v dítěti během komunikace převládnou. Dítě je k pocitům velmi vnímavé. Potřebuje z dospělého cítit jistotu a klid. Být neverbálně ujištěno, že léčba v nemocnici je nejnormálnější věcí na světě.

Pro dobrou přípravu na hospitalizaci není nejpodstatnější věk dítěte, typ výkonu ani použité pomůcky. Podstatný je způsob komunikace. Důležitější je pro dítě to, JAK s ním mluvíme než to, CO mu říkáme. S dětmi je proto nutné mluvit upřímně, klidně, přesvědčivě, zřetelně.

Velkou roli hraje i správné načasování přípravy. S jak velkým časovým předstihem budeme dítě informovat záleží především na jeho věku a okolnostech hospitalizace. Starší děti je vhodné začít připravovat dříve, s předstihem třeba i několika týdnů.  Potřebují se většinou s nutností hospitalizace postupně vyrovnat a mít dostatek času klást otázky. Podrobné informace je však lepší sdělit s pomocí zdravotníků až po přijetí dítěte do nemocnice. Čím je dítě mladší, tím menší musí být odstup mezi přípravou a výkonem. Malé děti je vhodné jednoduše a krátce informovat až v předvečer nebo ráno v den výkonu.

Příprava batolat a dětí předškolního (mladšího školního) věku na léčebný zákrok

Při přípravě na zákrok je potřeba vycházet z vašich zkušeností a znalosti dítěte –  jeho psychické zralosti, věku, předcházejícím zkušenostem s hospitalizací…U malých dětí je vhodné omezit se jen na velmi obecné informace. Je nutno citlivě posoudit, u kterého dítěte povedou informace skutečně ke snížení úzkosti a které by naopak velké množství detailů zbytečně vystrašilo.

Velmi důležité je používat správná slova. Každá rodina může mít pro konkrétní věc jiné označení (např. někde se mluví o jizvě, jinde o čárce či mřížce). Jde-li však o pojmenování výkonu, doporučuje se užívat zásadně správný termín, např. operace. Dítě si na slovo zvykne a nezní mu již tak zlověstně. Pouze u velmi malých dětí je vhodnější volit termín opisný (spravit, opravit srdíčko).

U malých dětí je vhodné podpořit slovní vysvětlení hrou, která je v práci s malýmidětmi nejvhodnějším komunikačním prostředkem. Pouze slovní vysvětlení dítěti nestačí, potřebuje si situaci ujasnit pomocí řízené hry s dospělým spoluhráčem. Do hry lze vhodně zakomponovat poslouchání srdíčka, měření teploty, pohled do pusinky, podávání léků atd.

Ke hře použijte oblíbené hračky dítěte (panenku, medvídka, plyšové zvíře…),  zdravotnické pomůcky (originální či zakoupené v hračkářství), vhodné jsou také dětské knížky se zdravotnickou tématikou či vlastnoručně vyrobené jednoduché omalovánky nebo obrázkový komiks. Omalovánky jsou vhodné proto, že motivují dítě pokračovat v rozhovoru během vybarvování obrázků.

Možný začátek přípravné hry, s použitím nového medvídka:

„Ahoj, já jsem medvídek Míša a jako ty jsem měl nemocné srdíčko. Byl jsem ale na operaci a pan doktor mi ho spravil. Proto si s tebou teď můžu o všem, co jsem v nemocnici zažil, hrát a povídat“.

Pokud si rodiče netroufají na cílený rozhovor o operaci nebo nemají dostatek potřebných informací, je lepší omezit se na obecnou „hru na doktora“. Seznámit dítě s lékařskými pomůckami a vysvětlit jednoduše jejich účel, nechat se dítětem „léčit a ošetřovat“, posilovat důvěru dítěte ke zdravotníkům. O dalším postupu přípravy se později poradit v nemocnici.

Příprava starších dětí a mladistvých

Dětem se má říkat pravda. Je ji ale nutné sdělovat postupně a v pravý čas. Každé dítě je jiné. Dvě děti stejného stáří mohou reagovat naprosto odlišně. Mají jinou výchovu, duševní zralost, rozdílné životní zkušenosti… Proto je nutné při přípravě vycházet z vlastních zkušeností a znalosti vašeho dítěte. Není možné dát univerzální návod jak a kdy s dětmi o hospitalizaci mluvit. Osvědčuje se rozložit přípravu na více částí a informace dítěti sdělovat postupně. Nejprve zjistit co dítě ví, čeho a proč se bojí, chápe-li nutnost léčby a postupně zodpovídat jeho otázky. Některé starší děti mohou být úzkostné, uzavřené do sebe, pozorujete, že mají velký strach. Navázat s nimi kontakt je obtížné. O hospitalizaci s vámi nechtějí hovořit a  raději si shánějí informace od vrstevníků či na internetu. Důvodů pro podobné reakce může být víc – hlubší znalosti problematiky (a z toho pramenící strach), špatné zkušenosti se zdravotnictvím, zkreslené informace od přátel ale i strach z toho, aby vás, rodiče, nezatěžovaly svými obavami. V tomto věku již mají strach z konkrétních situací (anestézie, bolest, opuštěnost, nahota, pooperační jizva, odlišnost od vrstevníků, apod.).

Pokud si netroufáte na cílený rozhovor o operaci, nemáte dostatek potřebných informací nebo vaše dítě odmítá o tématu mluvit, je lepší omezit se na obecné povídání o hospitalizaci a posilování důvěry dítěte ke zdravotníkům a léčbě: „Chtějí ti pomoci a vědí jak“. Děti pochopí že neznáte podrobnosti a ocení vaši upřímnost „já nevím, zeptáme se lékaře v nemocnici“.

Doporučuji vám vynechat přílišné detaily a nejprve seznámit dítě jen s tím nejnutnějším. Poradit, aby si vzalo s sebou na sál jako oporu hračku nebo talisman. Slíbit, že jej budete na vyšetření i na sál doprovázet. Dobré je opakovaně zdůrazňovat, že během výkonu bude dítě spát (u výkonu v celkové anestézii), nic neucítí a po probuzení nebude samo. Vždy bude nablízku zdravotnický pracovník nebo někdo z rodiny. Mnoho dětí se totiž nejvíce obává probuzení během operace a samoty po výkonu. Dále je nutné dítěti opakovaně připomínat, že sestřičky i lékaře zajímá jak se pacient cítí a zda něco nepotřebuje. Nesmí se proto bát a musí si včas říci o pomoc (např. má bolesti, žízeň, potřebuje na záchod). Motivující je také rozhovor o tom, co dobrého přinese zvládnutí operace dítěti do budoucna (vyšší výkonnost, možnost rekreačního sportu apod.) a samozřejmě příslib dárku za statečnost J.   

O dalším postupu přípravy se můžete poradit s kardiologem v místě bydliště nebo se obraťte přímo na mě, budete-li mít nějaký problém. Konkrétní detaily probereme   v nemocnici v den příjmu.

Starší děti je vždy nutné předem informovat o tom, že nejedete jen na kontrolu, ale že v nemocnici zůstanete a bude nutný zákrok!!! Dítě které netuší, že jede k hospitalizaci, se cítí zrazeno, podvedeno, přestane spolupracovat, ale hlavně vám přestane věřit! Starší děti mají právo na informace a dobrovolné podvolení se léčbě. Pokud kategoricky nesouhlasí s výkonem, není možné je násilím nutit! Jak praví zákon: „ Názor nezletilé osoby musí být zohledněn, jeho důležitost narůstá s věkem dítěte“.

Po přijetí do nemocnice budete vy i dítě opakovaně mluvit se zdravotníky a budete mít mnoho příležitostí zeptat se na vše, co vám není jasné nebo čeho se obáváte. V přípravě dítěte je možné, budete-li si to přát, dále pokračovat. Je více způsobů, kromě rozhovoru, jak dítě názorně informovat a zbavit je strachu z neznámých postupů, bolesti či ohrožujícího nemocničního prostředí. Například je možné ukázat dítěti na fotografiích přístroje a léčebné pomůcky které je budou nějakou dobu po operaci obklopovat (monitor, hrudní drény, žilní katétry) a vysvětlit jejich funkci, či dovolit dítěti  prohlédnout si zblízka odborné zdravotnické pomůcky a prakticky si vyzkoušet jak fungují. Na závěr je možné nabídnout dítěti i vám prohlídku místa, které v dítěti vyvolává největší obavy (např. jednotka intenzivní péče). Samozřejmostí  je dostatek prostoru na dotazy a nabídka, že v rozhovoru můžeme kdykoliv pokračovat.

Během přípravných rozhovorů je třeba v dětech podporovat důvěru k lékařům a sestrám a motivovat dítě ke spolupráci. V žádném případě není vhodné dítě strašit, například injekcí, v rámci výchovných opatření! Dítě pak začne vnímat  léčbu a pobyt v nemocnici jako trest a zdravotníky jako „trapiče“. Vždy je nutné si uvědomit, i při bolestivých a nepříjemných zákrocích, že rodiče i zdravotničtí pracovníci jsou spojenci a snaží se dítěti společně pomoci.

Možné strategie zvládání strachu a bolesti u dětí

<;span style=“font-family: trebuchet ms,geneva;“>Moderní léčebné a ošetřovatelské postupy v pediatrii by měly být nejen účinné, ale také šetrné a co nejméně bolestivé. Ne vždy je to však možné. Nejčastějším stresorem a zdrojem strachu hospitalizovaných dětí je aplikace léků injekční formou. Každý pacient se této léčby obává nebo je mu alespoň nepříjemná. Proto zde uvádím praktické rady a osvědčené postupy, jak můžeme dětem situaci ulehčit.

Prvním, nejdůležitějším krokem je dítě ujistit, že mít strach z nepříjemné procedury je normální. Strach z injekcí mají i dospělí. Je však dobré/nutné se strachem společně bojovat, protože dítě občas injekci dostat prostě musí.

Většinou zásadní bývá první (uvědomělé) setkání dítěte s injekcí. Jeho průběh i atmosféra utváří a ovlivňuje vztah dítěte k této proceduře na mnoho let, někdy i na celý život. Vždy je proto užitečné předem říci zdravotníkům jaké máte s injekcemi zkušenosti, co dítěti pomáhá, co se již osvědčilo. Pokud je to jen trochu možné a není zásadní časová tíseň, měli by se všichni dospělí pokusit získat dítě k dobrovolné spolupráci. Vysvětlit co jej čeká, nechat alespoň malou možnost ovlivnit dění (bude u výkonu ležet/sedět, odběr bude z levé/pravé ruky, bude u něho maminka/samo, půjde na řadu první/poslední).

Nejméně vhodná strategie (nežádoucí z psychologického hlediska) je dítě překvapit a násilně přeprat. Měla by být použita zcela výjimečně, až tehdy, selžou-li ostatní možnosti a je-li opravdu nezbytné injekci aplikovat. Nevhodné je také dítětem manipulovat za použít výhrůžek či posměchu, např.: „Pokud budeš zlobit, křičet, cukat, nebudeš klidně ležet…tak pošleme maminku pryč, neuzdravíš se, nepůjdeš domů…, chováš se jako mimino, kluci přece nepláčou, všichni tě slyší a budou se ti smát…“.

Cílená příprava dítěte na nepříjemný zákrok

Největší strach dětem nahání neznámá situace. Lepší je předem poctivě říci, že ucítí vpich jehly. Mluvíme-li ale přímo a dlouze o bolesti a příliš jí zdůrazňujeme, dítě se začne více bát, upne se na bolestivost zákroku. Někdy je lepší vymyslet přijatelnější slovo než „bolest“, opsat to (štípne to jako komár, bleška). Starším dětem je dobré vysvětlit důvod odběru, co z krve v laboratoři zjistíme, jak to dále ovlivní léčbu apod.

Během aplikace injekce mají mít dětimožnost vyjádřit své pocity a emoce. Většina z nich reaguje přiměřeně nepříjemné situaci (pobrekáváním, naříkáním, pláčem,  pocukáváním končetinami i tělem, smlouváním, tichým nadáváním , komentováním práce sester apod.). Tyto děti je dobré pochválit a ocenit jejich snahu ovládnout se.   Jsou však i děti, které reagují z našeho „dospěláckého“ pohledu neadekvátně, nevychovaně, nepřijatelně. Projevují se agresí (kopou, koušou, plivou) nebo používají slovní vulgarizmy. V těchto případech je nutné zachovat klid, dítě napomenout, současně však věřit, že tato strategie mu momentálně nejvíce pomáhá. Teprve po skončení výkonu je vhodné o věci hovořit a společně hledat přijatelnější formy vyjádření emocí.

Těžká role rodičů v nemocnici

Rodiče jsou pro nemocné děti nenahraditelnou oporou. Mnohdy však situaci sami dobře nerozumí a nevědí, jak dítěti ulevit a poskytnout mu pocit bezpečí. Tyto pocity mohou vyústit až v negativní vnímání léčby a nedůvěru k ošetřujícímu týmu. Rodiče nejprve upadají do sebelítosti, jsou bezradní, mají pocit selhání (dítě je volá, prosí o pomoc a záchranu, ale oni nemohou situaci změnit). Postupně narůstá jejich nedůvěra ke zdravotníkům i léčebnému postupu. Nakonec se mohou otevřeně postavit proti ošetřujícímu personálu – snaží se distancovat od bolestivé léčby, jsou úzkostní, zlostní, přitakávají dítěti: „Nedivím se že pláčeš, je to hrozné, to se nedá vydržet, takhle tě denně píchat…“. Pokud k takovému postoji rodičů dojde, škodí to především samotnému dítěti. Prosím, na vše se opakovaně ptejte, nechte si vysvětlit důvody léčby, snažte se pochopit souvislosti! Jenom tak budete připraveni poskytnout dítěti podporu. Aby dítě mohlo absolvovat mnohdy dlouhou a nepříjemnou léčbu, musí z chování i slov rodičů cítit souhlas a důvěru ke zvolenému postupu.

Jak mohou dítěti/i sami sobě/ rodiče pomoci:

  • Naslouchat dítěti a jeho názory tlumočit zdravotníkům.
  • Ovládat své emoce (děti jsou velmi citlivé a vnímavé k emocím rodičů, podaří-li se rodiči zvládnout aplikaci injekce klidně, jako samozřejmou věc, děti se většinou snaží o totéž).
  • Probrat se zdravotníky předchozí špatné zkušenosti dítěte s injekcemi a poradit se, co je možné udělat jinak/lépe.
  • Spolu se zdravotníky hledat nejlepší postupy odpoutání pozornosti dítěte od výkonu. Poradit sestrám co na dítě platí, co mu pomáhá.
  • Vysvětlovat léčebné postupy a ujišťovat dítě, že je vše v pořádku, že jedině po těchto procedurách, i když nepříjemných, se uzdraví, zdůrazňovat vazbu dítě-rodič (společně léčbu zvládneme, jsme na to dva). Posilovat důvěru k personálu (mají tě rádi, chtějí ti pomoci, pracují jemně, šetrně, musí to být…).

Konkrétní techniky boje se strachem

Nejprve je nutné uvědomit si, že každé dítě reaguje individuálně a není tedy možné vytvořit univerzální návod jak s dětmi pracovat. Proto je dobré znát rozmanité metody a často je kombinovat či střídat. Zvláště u dětí hospitalizovaných dlouhodobě nebo opakovaně ztrácí zvolená strategie časem své kouzlo a je nutné nahradit ji jinou. Doporučuje se v klidu, předem novou techniku s dítětem trénovat. Pokud ji dítě dobře ovládá, umí ji použít i ve stresu.

Odvádění pozornosti odvedení, odpoutání pozornosti znamená zaměřit ji na jiný stimul než je strach či bolest. Důležité je načasování – nezačít moc brzy (omrzí to), ani pozdě (dítě je již ve stresu, nevnímá, nemůže se přes strach soustředit). Krátkodobou metodou je ukázat dítěti například obrázek na zdi. Účinnější je najít strategii, která vydrží po celou dobu procedury, například:

  • Zpěv oblíbené písničky
  • Vyprávění pohádek, příběhů – je možné použít staré, osvědčené, oblíbené, nebo  vymýšlet nové (i společně s dítětem). Tu dítě nezná, je napjaté, musí se soustředit.
  • Počítání– zvlášť účinné u menších dětí, které se právě naučily počítat. Počítají, kam až to zvládnou, pak pokračovat společně s dospělým.
  • Matematické hádanky – starší děti rády počítají zpaměti. Například od 100 pozpátku, nebo dítě dává sestře či mamince příklady a ta schválně počítá s chybami. Dítě ji opravuje.
  • Hádanky, vtipy – navzájem si je vyprávět.
  • TV, rádio, přehrávače – dítě si předem vybere, zaposlouchá se, pak začne výkon.
  • Pokud dítě nechce hovořit – doporučit jiné strategie, např. soustředit se na pomalé, rytmické dýchání nebo vší silou mačkat mamince ruku.

Hovor na zajímavé/oblíbené téma mezi rodiči a dítětem Rodiče zapředou s dítětem chvíli před výkonem hovor na zajímavé/oblíbené téma. Pokračují i po vstupu na vyšetřovnu a pokusí se do rozhovoru zapojit i ošetřující personál. Anebo rodina začne hrát známou hru (např. slovní fotbal) několik minut před odběrem. Po vstupu na vyšetřovnu pokračují ve hře (spolu se zdravotníky).

Relaxační techniky Jsou vhodné u starších dětí. Ne každý pacient je však schopen se tyto techniky naučit. Pokud vaše rodina některou z nich zná a používá, je dobré zařadit ji mezi používané strategie boje se strachem.

Imaginace Imaginace znamená představování si, vytváření snových obrazů, fantazírování. Tato technika většinou děti baví. Například u odběru krve si dítě představuje, že si natahuje dlouhou speciální rukavici, která zablokuje cit v ruce a vpich jehly pak nebolí. Nebo zavře oči a představuje si, že je u moře, na louce, na pouti, apod. Časem se naučí vybavit si zvuky, vůně, barvy, pocity. Lze to kombinovat také s relaxací a pomáhat tak dítěti lépe snášet bolest a snižovat její intenzitu.

Příklad: Lehni si, zavři oči, představ si, že jdeš ven z oddělení, po schodech dolů, až přijdeš ke dveřím tajemné místnosti. Otevři dveře a vejdi dovnitř. Stojíš na břehu moře, je teplo, překrásný slunečný den…Je možné dítě zapojit, vyzvat, aby si samo vybralo místo kde se nachází (louka, les, hory, pouť, vlastní dětský pokoj). Následně  aby popsalo všechny zvuky, vůně, barvy a chutě, které s představou souvisí. Je vhodné zapojit všechny smysly. Dále si lze společně například představovat, že si v moři omývá ruku a necítí bolestivý zásah, nebo že je bolest menší, že odtéká do moře. Nakonec se v představách vrátí po schodech a dveřmi zpět na oddělení. Ještě chvilku má zavřené oči a snaží si i v přítomnosti podržet příjemné pocity.

S použitím literatury: Painful procedures. London : National Association of Hospital Play Staff, 1999

Milí rodiče, závěrem to nejdůležitější:

Žádná otázka, která Vás zatěžuje a trápí není zbytečná. Pokud něčemu nerozumíte, ptejte se lékařů i sester, každý Vám rád odpoví a vysvětlí vše nejasné.

Důvěřujte lékařům a celému ošetřujícímu týmu. Nemají jediný důvod Vám lhát. Říkat pravdu je i pro ně dlouhodobě nejsnazší cesta komunikace.

Dítě má právo na informace. Odpovídejte na jeho otázky přímo a nepředstírejte, že se nic neděje. Pokud jej nechcete informovat sami, požádejte o pomoc zdravotníky.

Věnujte pozornost také sami sobě. Dbejte na pravidelné stravování a pitný režim, dopřejte si odpočinek či procházku. Snažte se věnovat také ostatním členům rodiny – ochraňujte své manželství, neopomíjejte ostatní sourozence.